Hrôzostrašnú masakru novinárov Charlie Hebdo a bezdôvodnú vraždu francúzskych Židov v parížskom supermarkete má na svedomí ten typ mladých ľudí, z akých by za inej éry vyrástli obyčajní drobní delikventi. V dnešných časoch sa takíto nespokojní stratenci dávajú zvábiť sirénou džihádu. Hoci sa vo svojich propagandistických videoklipoch tvária veľmi zbožne, nezaprú, že praktizujú výsostne modernú odrodu zločinnosti. Parížske vraždy mali údajne očistiť pošpinené meno proroka Muhamada, miesto toho však najuctievanejšia postava islamského náboženstva vyznela ako šéf miestnej mafie. Napriek tomu sa v mnohých komentárov znovu objavili zmienky o konflikte civilizácií. Z tohto postoja sa po atentáte z 11. septembra 2001 stal osudný a katastrofálne nepresný nástroj na […]

Dvadsiateho siedmeho januára 1945 vyšiel zo zasneženého lesa 70 kilometrov od Krakova výzvedný oddiel  sovietskej 107. Delostreleckej divízie. Vojaci sedeli na malých chlpatých koníkoch, s hompáľajúcimi sa samopalmi na chrbtoch. Pred nimi bol tábor Auschwitz-Birkenau, najtemnejší symbol moderných dejín. Dôstojníci neveriacky civeli pred seba. Potom zavolali zdravotníkov, aby sa postarali o tri tisícky väzňov v hroznom stave, ktorých tam nacisti nechali. Osvienčim bol síce oslobodený koncom januára 1945, ale detaily vyšli najavo až po konečnom víťazstve v máji. Je veľká škoda, že nepozvaný Vladimír Putin nebude na budúci týždeň na spomienkovej slávnosti k sedemdesiatemu výročiu – prinajmenšom by to svetu […]

Ako mladý spisovateľ, ktorý vyrastal v Caserte na predmestí Neapola, som cítil stále väčší hnev. Odohrávala sa tam vojna medzi dvomi mafiánskymi klanmi o nadvládu nad teritóriom a násilie medzi nimi sa prelialo aj do ulíc. Chcel som svetu povedať, ako táto vojnová zóna vyzerala: rodiny obetí, ako si strhávajú šaty, smrad muža, ktorý vedel, že zomrie, a nevedel ovládnuť svoj strach, ľudia zastrelení v uliciach len preto, že sa podobali na tých, čo mali zomrieť. Spoznal som sa s robotníkmi z podnikov ovládaných Camorrou. S poslami, strážcami, ktorí pracovali pre klan. čítal som súdne záznamy, novinové správy, prepisy súdnych […]

Keď Barack Obama prisahá, že zničí znamenie zla – Islamský štát, a David Cameron vyhlási, že Islamský štát je organizáciou zla, ktoré musí byť vyhladené, znie v tom ozvena verdiktu Tonyho Blaira nad Saddámom Husajnom: Veď to je výnimočne zlý človek, či nie? Blair vyslovil tento svoj komentár v novembri 2002, štyri mesiace pred inváziou do Iraku, keď si na Downing Street pozval šesť expertov, ktorí ho mali nabrífovať o možných dôsledkoch vojny. Experti varovali, že Irak, ktorému Saddám 35 rokov vládol, je komplikovaná krajina, drásaná hlbokým vzájomným nepriateľstvom medzi komunitami. Že zničenie režimu prinesie vákuum; krajinou začnú otriasať vzbury […]

Alice Munro, ako trinásta žena v poradí, získala Nobelovu cenu za literatúru. Pre významnú spisovateľku je to vzrušujúca pocta: Munroová je v Severnej Amerike a vo Veľkej Británii dlhodobo uznávanou autorkou, ale Nobelovka pritiahne medzinárodnú pozornosť nielen k ženskému a kanadskému písaniu, ale taktiež k Munroovej hlavnej parkete – k často prehliadanému žánru poviedky. Vždy po udelení ceny sa spustí mediálna záplava – ako balíček kariet padajúci na inú Alice, tú z  Krajiny zázrakov – nielen na samotnú víťazku osvetlenú náhlou žiarou medzinárodnej publicity, ako lupič prichytený v žiare reflektoru, ale taktiež na každého spisovateľa, ktorý sa s víťazkou pozná. […]

Na odhalování tyranů jsou třeba utajení novináři i akademici. Jakožto člověka, který se pořádný kus života právě o tohle pokoušel, ať už na poli novinářském či akademickém, mě zajímaly odpovědi jak z akademické, tak i novinářské strany sporu. Začnu od velkých sympatií k reportérovi. Tyranům nejsme povinováni upřímností. Pobyt přímo na místě nic nenahradí. První článek, jejž jsem publikoval, byla reportáž z tzv. pokrokového zájezdu do Albánie, tehdy ovládané totalitním režimem. Kdyby se Sweeney přidal k jedné z těchto výprav, které do Severní Koreje pravidelně jezdí, jako to udělali ostatní novináři, zasloužil by si jen chválu. Jenže to on neudělal […]

Všetci poznáme klasickú scénu z animovaného filmu, ktorej hrdina ďalej uteká za okrajom priepasti bez toho, aby si všimol, že stratil pôdu pod nohami – spadne až vtedy, keď sa pozrie dolu a zbadá, že je nad priepasťou. Podobne sa asi dnes vedie obyčajným ľuďom na Cypre. Uvedomujú si, že ich krajina sa zmenila na nepoznanie, že ich čaká katastrofálny pokles životnej úrovne, ale ešte im to naplno nedošlo a tak si ešte chvíľu môžu dovoliť žič svojim obvyklým životom, ako postava z kresleného filmu, ktorá preberá nožičkami vo vzduchu. A nemôžeme im to zazlievať – takáto oneskorená reakcia je […]

Hořkost mezi národy sílí, ale rok 1913 ani třicátá léta se neopakují. „Založili jsme Itálii, teď musíme založit Italy,“ praví staré rčení. Dnes jsme založili euro a krize této měny rozkládá Evropany. Lidé, kteří se ještě před deseti lety pokládali za entuziastické Evropany, se nyní vracejí k naštvaným národním stereotypům. Jeden mladý Kypřan nesl minulý týden transparent s nápisem „Hitler-Merkel“. Vedle byl obrázek evropské vlajky, žluté hvězdy na modrém pozadí hněvivě přeškrtnuté červenou. Slýcháme negativní dělení Evropanů na „severní“ a „jižní“, téměř jako kdyby se jednalo o dva odlišné druhy. Jenže který historik by mohl vážně tvrdit, že Milán má […]

Eurozóna zatím přežila, ale nedaří se jí dobře a je v zájmu Německa, aby se uzdravila. „Krize eura je pryč. Krize v eurozóně je tady a je silná.“ Tolik významný francouzský politik. Teoretický kolaps Kypru, o němž jednali lídři eurozóny minulý týden, může ukázat, že se mýlil, ale podle mého tušení má spíše pravdu, přinejmenším na rok či na dva. Německo a Evropská centrální banka udělaly dost proto, aby přesvědčily trhy, že eurozóna v nejbližší době přežije, nicméně mnohé její státy zůstávají na krizovém seznamu. Některé se přímo hrdinsky snaží a výsledky jsou vidět. Například ve Španělsku klesla cena práce […]

Můžeme se posmívat německému kultu akademických titulů, otázka je, zda je ten britský lepší. „Prosím, řekněte mi, kdy vás můžu oslovit pane doktore!“ říkávala mi servírka ve staromódní kavárně na Güntzelstrasse v Berlíně pokaždé, když mi přinesla ranní kávu. To bylo už hodně dávno, přesto jí nikdy tato radost nebyla dopřána, protože se mi nepodařilo dokončit oxfordskou disertační práci. Nicméně německý kult akademických titulů, tak hezky vyjádřený v otázce německé číšnice, si vyžádal další oběť v nejvyšším patře politiky. Profesorka (ex) dr. Annette Schavanová, ministryně školství a jedna z nejbližších spojenkyň kancléřky Angely Merkelové, odstoupila. Akademická komise její alma mater […]