Hořkost mezi národy sílí, ale rok 1913 ani třicátá léta se neopakují.
Foto: Aris Messinis / AFP / Getty Images
„Založili jsme Itálii, teď musíme založit Italy,“ praví staré rčení. Dnes jsme založili euro a krize této měny rozkládá Evropany. Lidé, kteří se ještě před deseti lety pokládali za entuziastické Evropany, se nyní vracejí k naštvaným národním stereotypům.
Jeden mladý Kypřan nesl minulý týden transparent s nápisem „Hitler-Merkel“. Vedle byl obrázek evropské vlajky, žluté hvězdy na modrém pozadí hněvivě přeškrtnuté červenou. Slýcháme negativní dělení Evropanů na „severní“ a „jižní“, téměř jako kdyby se jednalo o dva odlišné druhy. Jenže který historik by mohl vážně tvrdit, že Milán má více společného s Nikósií než s Nice nebo Ženevou? Dokonce i ti s dobrým vzděláním a evropským cítěním říkají veřejně o jiných národech věci, na které by ještě před deseti lety ani nepomysleli, natož aby je vyslovili. Části Evropy začínají být stále více protiněmecké a části Německa čím dál více protievropské. Trychtýř špatností nám tančí před očima jako vír někde na dálnici na americkém středozápadě.
Čert na zdi
Měli bychom s úlevou zaznamenat, co se nestalo – tedy alespoň prozatím ve valné části Evropy. S výjimkou neofašistických stran jako Zlatý úsvit v Řecku se evropská zloba zatím neobrátila proti imigrantům, menšinám ani proti domnělým pátým kolonám. Němci nesvalují svoje strasti na Židy, muslimy či svobodné zednáře – obviňují neschopné Řeky. Řekové nesvalují svoji bídu na Židy, muslimy či svobodné zednáře – obviňují bezcitné Němce.
Nicméně je to velmi nebezpečné. Jistě, rok 2013 není rok 1913. Německo sice šéfuje eurozóně, ale nikdy se o toto místo na slunci neucházelo. Němci nebyli nikdy dotázáni, zda se chtějí vzdát své marky – odpověď by byla ne –, a zhruba jeden ze tří teď říká, že by se k ní rád vrátil.
EU jako celek je nejváhavější říše v evropských dějinách a Německo je váhající mocností uprostřed této zdráhavé říše. Riziko války uvnitř EU je nepatrné. (Analogie s rokem 1913 platí více pro dnešní Asii, kde Čína hraje roli tehdejšího Německa.) Nicméně existuje reálné nebezpečí, že vzájemná společná pouta, jež jsou důležitá pro každou politickou komunitu, budou přetrhána.
Připomeňme, že to nejhorší na země, jako je Kypr, ještě čeká. Zdráhám se to napsat – abych nemaloval čerta na zeď –, ale co když nějaký nezaměstnaný a psychicky labilní mladý Řek nebo Kypřan vystřelí na německého politika? Pokud budeme mít štěstí, šok z takového činu zchladí rozpálené hlavy a spojí Evropany dohromady. Neměli bychom však čekat, až se něco takového stane.
Permanentní volby
Jak jsme se ocitli v této spirále vzájemného odporu? Kvůli chybám, které se udělaly při přípravě na euro, samozřejmě. Také kvůli chybným ekonomickým strategiím tzv. periferních zemí eurozóny a později též kvůli chybám severu. Mezitím každý pokus eurozóny vyřešit akutní problém zasévá sémě další krize. Tak například padesátiprocentní očesání držitelů řeckých vládních dluhopisů, které bylo dohodnuto na podzim 2011, pomohlo svrhnout kyperské banky do propasti.
Prozatím neexistuje náhrada za národní politiky, kteří půjdou proti větru národních nálad.
Nejhlubší příčinou současného stavu je však neshoda mezi teritoriem společné měny a 17 národními politikami. Ekonomika je kontinentální, politika je stále národní. A co víc, tyto politiky jsou demokratické. Pokud dnes není rok 1913, nejsou ani třicátá léta minulého století. Namísto „Evropy diktátorů“ máme totiž Evropu demokracií. Namísto Trockého „permanentní revoluce“ máme permanentní volby. V každém okamžiku někde v Evropě nějaký lídr právě čelí nějakým volbám. Letos to bude Angela Merkelová – německé volby jsou v září. Každý z lídrů, ať už v eurozóně nebo ve všech 27 zemích EU, myslí především na národní politiku, média a průzkumy veřejného mínění. Jsem sice v pokušení říct: „Založili jsme Evropu, teď musíme založit Evropany“, pravdou však je, že v tomto smyslu jsme Evropu nezaložili.
Takže co dělat? Vynalézavý italský profesor Giorgio Basevi z Boloňské univerzity mi nedávno poslal návrh na řešení: synchronizace národních a evropských voleb. Je to skvělá myšlenka, byť dnes samozřejmě zcela nerealistická. Jiní navrhují, aby byl příští prezident Evropské komise volen přímo s tím, že kandidáty by nominovala politická seskupení v Evropském parlamentu. Jistě, proč ne? Ale pokud si myslíte, že něco takového udělá z nezaměstnaného Řeka a rozčileného Němce horujícího eurohujera, tak navštivte doktora.
Prozatím neexistuje náhrada za národní politiky, kteří půjdou proti větru národních nálad a budou vysvětlovat v národním jazyce – podle místa a potřeby –, že Řekové nejsou neschopní marnotratníci, Němci že nejsou bezcitní barbaři a tak dále. Tito národní politici musí při každé příležitosti vysvětlovat, proč – i když jsme teď v evropské bárce mokří a je nám zima – bychom na tom byli ještě hůř, kdybychom se ocitli ve studené vodě.
A pokud se objeví nový nepřítel? Jako etnického obětního beránka pro téměř všechny kontinentální Evropany bych celkem rád navrhl své souputníky – Angličany. (Jsme na to zvyklí a vydržíme to.) Problém je, že můžete sice na Angličany svalit téměř cokoli, ale nemůžete je vinit z průšvihu v eurozóně.