Eurozóna zatím přežila, ale nedaří se jí dobře a je v zájmu Německa, aby se uzdravila.
Foto: Uli Deck / AFP / Getty Images
„Krize eura je pryč. Krize v eurozóně je tady a je silná.“ Tolik významný francouzský politik. Teoretický kolaps Kypru, o němž jednali lídři eurozóny minulý týden, může ukázat, že se mýlil, ale podle mého tušení má spíše pravdu, přinejmenším na rok či na dva.
Německo a Evropská centrální banka udělaly dost proto, aby přesvědčily trhy, že eurozóna v nejbližší době přežije, nicméně mnohé její státy zůstávají na krizovém seznamu. Některé se přímo hrdinsky snaží a výsledky jsou vidět. Například ve Španělsku klesla cena práce a export vyskočil na nejvyšší úroveň za posledních 30 let. Je to však vykoupeno velkou bolestí, nezaměstnanost mladých lidí je na 50 procentech a ceny nemovitostí padly o 30 až 40 procent. Nicméně lidé se s tím nějak vyrovnávají. Má to sice odstředivé politické efekty, například sílící touhu Katalánců po odtržení se od Španělska, nicméně politika jako taková se přesto drží solidního středu. Jazyk xenofobie se vyskytuje zřídka a nezvedla se ani vlna nevraživosti vůči imigrantům.
Německý omyl
To, co se stalo ve Španělsku, je pozoruhodným svědectvím o pružnosti evropského politického mainstreamu s jeho téměř instinktivním sklonem k umírněnosti a zakořeněnou touhou zůstat součástí evropského projektu. Jenže jak dlouho to ještě potrvá? Kolik let stresu ještě vydrží jednotlivé společnosti, než začne jejich domácí politika tíhnout k extrémům?
To nebezpečí jsme už zahlédli v řeckých volbách, kde měla úspěch ultranacionalistická a neofašistická strana Zlatý úsvit. V Itálii to sice mělo jiný průběh, nicméně tamní volby mají mnohem větší význam a třetí největší ekonomika eurozóny se ocitla ve slepé uličce, když voliči rozdělili hlasy mezi protestní hnutí komika Beppeho Grilla, expremiéra Silvia Berlusconiho a levici, s malým nádavkem pro Maria Montiho.
Některé tyto jevy byly nevyhnutelné, byly však posíleny vinou lidských omylů obecně, a německého omylu zvláště. Naprosto sice rozumím německým voličům a jejich prvotní nazlobené reakci na očekávání ostatních Evropanů, že právě oni budou zachraňovat euro. Také bych to na jejich místě tak cítil a rozumím kancléřce Angele Merkelové a jejím kolegům, že zastávali tvrdé postoje.
Jenže fakta nelze ošidit. A když se fakta změní, anebo přinejmenším se více vyjasní, politika se jim musí přizpůsobit. Povinností politiků v dobře fungující liberální demokracii je tato fakta rozeznat a vysvětlit je voličům, nelhat jim a nedávat falešné sliby. Například tzv. fiskální multiplikátory, tedy dopad krácení (nebo naopak navýšení) veřejných výdajů na výkon ekonomiky, tedy na HDP. V normálních časech to bývá tak, že na jedno procento škrtů připadá pokles HDP o zhruba 0,2 až 0,4 procenta. Jenže v době, kdy je všude kolem recese, se efekt škrtů dramaticky zvyšuje. Tak to bylo v době velké hospodářské krize před 80 lety, jak jasně prokázal ekonomický historik Kevin O‘Rourke a jeho kolegové v Oxfordu. A je tomu tak i dnes, v době naší velké recese, jak zjišťují ekonomové v MMF, EU a v dalších institucích. V podmínkách všudypřítomné recese se hodnota fiskálních multiplikátorů zvyšuje natolik, že jedno procento škrtů může vyvolat pokles HDP až o 1,5 procenta. To výrazně mění původně zamýšlený smysl úsporných opatření.
Pak je tady další fakt, byť se nedá tak lehce vyjádřit čísly: bolest z adaptace pochází z jižní evropské periferie, ne ze severského jádra, nicméně obě části Evropy se na dnešním zmatku podílely. Můžeme stejně tak vinit neodpovědné příjemce půjček na jihu jako krátkozraké půjčovatele na severu – například německé banky. To pak vede k dalšímu možnému závěru: Německo může ztratit na kolapsu eurozóny mnohem více než kterákoli jiná země. Podle jednoho odhadu půjčily německé banky do Řecka, Španělska, Portugalska a Irska zhruba 400 miliard eur. Ekonomický poradní orgán německé vlády odhadl loni maximální možné ztráty německých věřitelů při případném rozpadu eurozóny na 2,8 bilionu eur, což je více než objem německého HDP (2,65 bilionu). Ať už by po euru nastoupila jakákoli nová měna, pro německý export by měla méně výhodný kurz.
Montiho moment
Německo tedy potřebuje pro záchranu eura udělat víc než dosud a důvodem není ani keynesiánské dogma, ani sentimentalita vůči Evropanům, ale vlastní národní zájem. Musí zvýšit domácí poptávku, podpořit silnou bankovní unii a přijmout v nějaké podobě návrh vlastních německých expertů, aby byly evropské dluhy v limitované formě společně sdílené.
Nejvhodnější moment pro takový krok už eurozóna propásla, byl to okamžik, jemuž by se dalo říkat Montiho moment. Byl to právě italský premiér Mario Monti, kdo statečně bojoval o to, aby dal italskou ekonomiku do pořádku, ale současně naléhal na Německo, aby také odvedlo svou práci. To sice tento moment nevyužilo, nicméně zanedlouho bude mít druhou šanci. Ať už letos v září vyjde z německých voleb jakýkoli kancléř či kancléřka a ať už vznikne jakákoli vládní koalice, bude muset ujít vstříc záchraně eurozóny nějaké kilometry navíc.
Je to samozřejmě pouhá náhoda, že Německo bude čelit této výzvě v době, kdy se blíží sté výročí událostí roku 1914, je to však shoda okolností, jež naznačuje historickou příležitost pro centrální mocnost kontinentu ujmout se konstruktivního evropského vedení. Nuže, Německo, chop se toho, co historik Fritz Stern kdysi nazval tvojí historickou „druhou šancí“, a využij ji správně.