Na odhalování tyranů jsou třeba utajení novináři i akademici.
Foto: Vincent Yu / AP Photo
Jakožto člověka, který se pořádný kus života právě o tohle pokoušel, ať už na poli novinářském či akademickém, mě zajímaly odpovědi jak z akademické, tak i novinářské strany sporu. Začnu od velkých sympatií k reportérovi. Tyranům nejsme povinováni upřímností. Pobyt přímo na místě nic nenahradí. První článek, jejž jsem publikoval, byla reportáž z tzv. pokrokového zájezdu do Albánie, tehdy ovládané totalitním režimem. Kdyby se Sweeney přidal k jedné z těchto výprav, které do Severní Koreje pravidelně jezdí, jako to udělali ostatní novináři, zasloužil by si jen chválu. Jenže to on neudělal a z celé té kauzy nikdo nevychází s čistým štítem.
Rizika a kompromisy
LSE měla oprávněné důvody k obavám. Několik cestovatelů podle všeho vůbec nebylo informováno o novinářském doprovodu. Studenti pak dostali zastrašující e-maily od severokorejského úředníka, který jim vyhrožoval publikováním jejich „osobních údajů“ za to, že porušili severokorejské zákony. Pokud by někdo z nich chtěl dělat akademickou kariéru v koreanistice se zaměřením na Severní Koreu, nebyl by tohle dobrý začátek. Na druhou stranu veřejná reakce univerzity byla přemrštěná a patrně kontraproduktivní.
Experti BBC, podle nichž studentům v nejhorším případě hrozilo krátké zadržení a vyhoštění, měli nejspíš pravdu. LSE prakticky vůbec nevzala v potaz veřejný zájem na takové investigativní práci novináře. Její požadavek, aby pořad nebyl odvysílán, byl absurdní. Taková reakce musí napříště přitáhnout pozornost autoritářských režimů k novinářům, kteří se mohou skrývat v jakékoli univerzitní výpravě. Bylo by lepší sdělit BBC protest neveřejně.
BBC zase prokázala sklon k chabým a pokřiveným kompromisům, který je zřejmě příznakem jejího posledního vedení. Kdyby si zajistili písemný souhlas od všech cestovatelů, jak se ostatně píše v jejích redakčních pravidlech, nikdo rozumný by si nemohl stěžovat. Místo toho dostala většina z nich pouze část informací, v individuálních rozhovorech s manželkou novináře (absolventkou LSE a organizátorkou cesty) a kameramanem. Ale ani tito studenti se nedozvěděli všechno – s ohledem na jejich vlastní bezpečnost, tvrdí vedení BBC.
To je nekonzistentní a neinteligentní postup. Je to stejně polovičatý způsob řešení situace, jenž vedl k tomu, že z písničky Ding Dong! The Witch is Dead (Bim bam, čarodějnice už je v pánu) v rámci hitparády BBC Radio One odvysílali pouze kratičký úryvek spolu s vysvětlením kontextu (písnička se šířila po internetu coby posmrtná urážka Margaret Thatcherové). Tak už se, proboha, rozhodněte! Buď tu pitomou písničku zahrajte, nebo ne. Buď si sežeňte souhlas studentů, nebo ne.
Dva přístupy
Pokud jde o Sweeneyho, přidaná hodnota jeho pořadu neodpovídá povyku, který se strhl. Je zajímavé vidět, co se ukazuje cizincům (například studená vzorová nemocnice bez pacientů), i pár rozmazaných záběrů toho, co se jim neukazuje (zbídačená chudina spící ve škarpě). Ale většina opravdových odhalení pochází od expertů či přeběhlíků vyzpovídaných mimo tu zemi. „Vítejte ve skutečné Severní Koreji,“ prohlásil Sweeney dramaticky a stál při tom na vnitřní straně plotu z ostnatého drátu, zjevně postaveného proto, aby obyčejné lidi držel mimo hotel pro cizince. Střih, celkový záběr na zchátralé paneláky. Jenže on nebyl ve skutečné Severní Koreji, on byl v potěmkinovském hotelu. V centru Pchjongjangu se pak novinář stal parodií sebe samého, když vzrušeně intonoval: „Cosi se děje, je cítit rostoucí napětí. Potíž je, že nedokážeme zjistit, co se doopravdy děje. Nevíme to.“
Srovnejte si to s knihou Nothing to Envy (Není co závidět) Barbary Demickové, jež citlivě a jímavě vypráví osobní příběhy šesti Severokorejců založené na rozsáhlých rozhovorech a veškerých dostupných zdrojích. Demicková, novinářka s desetiletou zkušeností z regionu, navazuje na práci kolegů novinářů, akademiků a všemožných expertů. Výsledkem je fantastická kniha vyjevující kus pravdy, kterou mají ukrývat severokorejské „zájezdy za pokrokem“ (jichž se účastní mnoho novinářů).
A poučení z tohoto příběhu? V uzavřených a nebezpečných režimech vychází opravdové poznání z letité dřiny jak novinářů, tak i akademiků, kteří se svou prací vzájemně doplňují.
John Sweeney. Foto: BBC