Můžeme se posmívat německému kultu akademických titulů, otázka je, zda je ten britský lepší.
Foto: Michael Reynolds / EPA
„Prosím, řekněte mi, kdy vás můžu oslovit pane doktore!“ říkávala mi servírka ve staromódní kavárně na Güntzelstrasse v Berlíně pokaždé, když mi přinesla ranní kávu. To bylo už hodně dávno, přesto jí nikdy tato radost nebyla dopřána, protože se mi nepodařilo dokončit oxfordskou disertační práci. Nicméně německý kult akademických titulů, tak hezky vyjádřený v otázce německé číšnice, si vyžádal další oběť v nejvyšším patře politiky.
Profesorka (ex) dr. Annette Schavanová, ministryně školství a jedna z nejbližších spojenkyň kancléřky Angely Merkelové, odstoupila. Akademická komise její alma mater v Düsseldorfu rozhodla o odebrání jejího doktorského titulu uděleného v roce 1980 za práci na téma „osoby a svědomí“ (jaká ironie) na základě toho, že byla, řekněme, poněkud nesvědomitá v uvádění původních zdrojů.
Není to první případ. Před dvěma lety musel kvůli opisování ve své disertační práci odstoupit ministr obrany Karl-Theodor zu Guttenberg, stoupající hvězda německé pravice. Jakožto baronovi se mu dostalo nezapomenutelné přezdívky baron zu Googleberg. Mezitím byli zbaveni svých doktorských titulů také dva němečtí poslanci Evropského parlamentu díky neúnavné aktivitě slídilů, kteří při honbě za plagiátory používají webovou platformu s názvem VroniPlag.
Prof. dr. dr. h. c. mult.
Mohlo by to být k smíchu, ale v Německu nejsou s tituly žádné žerty. Můj skvělý německý asistent udělal průzkum a zjistil, že až do minulého týdne mělo 10 ze 16 členů německé vlády doktoráty – včetně dr. Merkelové. Pak jich bylo chvíli jen devět, ale dr. Merkelová promptně jmenovala novou ministryní školství další akademičku – dr. Johannu Wankaovou. Pro srovnání: jen jeden z 22 řádných členů britské vlády má akademický doktorát (dr. Vince Cable). V Británii se totiž pod „doktorem“ má na mysli lékař, dokonce i v tom případě, že už nevykonává praxi.
Když hvězda barona zu Googleberg tak rychle pohasínala, týdeník The Economist zjistil, že téměř každý pátý poslanec Spolkového sněmu se pyšní doktorátem, zatímco v americkém Kongresu jen jeden ze 33 – a mezi senátory není žádný. Doktorát býval kdysi téměř nevyhnutelnou podmínkou pro práci například v prestižních novinách jako Frankfurter Allgemeine Zeitung. Pokud jste se později stal profesorem, váš titul sestával z prof. dr. nebo často také prof. dr. dr. A pokud jste obdrželi nějaké čestné doktoráty, mohl jste si uvádět před jménem prof. dr. dr. h. c. mult. Mým nejmilejším titulem byl ten, který se objevil na panelu konference v Hamburku, kde mluvil německo-britský liberální intelektuál a politik Ralf Dahrendorf. Stálo tam: lord prof. dr. dr. Ralf Dahrendorf.
Mám s tímto kultem poněkud absurdní zkušenost z doby, kdy jsem se stal členem věhlasné berlínské Akademie věd. Do formuláře jsem do kolonky akademických titulů vepsal jednoduše „pan“ (Mr.), což bylo v té době správně. Vzápětí jsem obdržel dopis sdělující, že jde zřejmě o nedorozumění, protože v kolonce měl být můj „akademický“ titul. Odepsal jsem stručně: Mr. Přišel další dopis sdělující, že něco takového není možné. Odpověděl jsem tedy důrazně verzálami: MR. Když mi pak přišel poštou seznam kolegů, našel jsem pod svým jménem akademický titul MR, zjevně považovaný za nějaký obskurní starobylý titul z Oxfordu. Německý úředník prostě nemohl připustit možnost, že členem německé akademie by mohl být někdo bez alespoň jednoho doktorátu.
My v Británii
Jiné země však mají své vlastní podivné obsese s tituly. V brožurce, která má připravit příští britské občany na test znalostí z britských reálií, je otázka: „Kdo bývá nominován za doživotního člena Sněmovny lordů? a) bývalí premiéři, b) církevní hodnostáři, c) významní politici, podnikatelé nebo právníci, d) lidé, kteří darovali finanční částku vládě.
Podle brožury platí c), i když po pravdě řečeno i d) by bylo správně, pokud by bylo mírně pozměněno a týkalo se lidí, kteří „přispěli velkým finančním darem stranám ve vládě“. Tak se totiž v Británii stáváte lordem. Je to vlastně britská forma plagiátorství.
Existuje nějaké seriózní poučení z této rozverné pohádky o mizejících německých titulech? Nějaké by se našlo. Především, úcta, kterou národ nebo skupina přičítá titulům, napovídá něco o tomto národě či skupině (berlínský vtip z období výmarské republiky: jaké je nejběžnější židovské křestní jméno? Doktor). Váhal bych tvrdit, že britská praxe udělovat tituly donorům politických stran je lepší než ta německá, jež si alespoň navenek váží vzdělání. Další poučení: internet ulehčuje život nejen plagiátorům, ale také těm, kdo je odhalují – a to i po mnoha letech.
A koneckonců, z německých příběhů též plyne, že akademické standardy mají stále svůj smysl. Je skutečnou ostudou, že London School of Economics přiklepla doktorát Sajfovi Kaddáfímu za jeho bláboly o globální vládě, jež zjevně nebyla jeho vlastní prací. Měl jsem na starosti mnoho studentů, kteří tvrdě pracovali na své budoucnosti, a radil jsem jim, aby se učili disciplíně, aby argumentovali poctivě a jasně, aby vyhledávali všechny dostupné relevantní zdroje a citovali je. Také proto jsem pevně přesvědčen, že nikdo, jakkoli „významný“, by neměl být ušetřen trestu, pokud podváděl. Když mám někoho oslovit „Frau Doktor“ nebo „Herr Doktor“, chci, aby to něco znamenalo.