V ty poslední červnové dny v roce 1967 čeští spisovatelé sotva tušili, že právě hnuli dějinami. Stěží by je tehdy mohlo napadnout, že od Dreyfusovy aféry, která zrodila angažovaného intelektuála, právě oni stanou na vrcholu pomyslné křivky, jež opisovala rostoucí vliv spisovatelů na vývoj ve světě. A už vůbec je asi nenapadlo, že jejich pokus byl zřejmě posledním, kdy spisovatelé jako specifický stav přímo otřásli mocí, a že křivka jejich vlivu bude od té doby už jen klesat. Před čtyřiceti lety byly v letním horku a v napjaté atmosféře IV. sjezdu Svazu Československých spisovatelů vysloveny věty, které zažehly zápalnou šňůru […]