V ty poslední červnové dny v roce 1967 čeští spisovatelé sotva tušili, že právě hnuli dějinami. Stěží by je tehdy mohlo napadnout, že od Dreyfusovy aféry, která zrodila angažovaného intelektuála, právě oni stanou na vrcholu pomyslné křivky, jež opisovala rostoucí vliv spisovatelů na vývoj ve světě. A už vůbec je asi nenapadlo, že jejich pokus byl zřejmě posledním, kdy spisovatelé jako specifický stav přímo otřásli mocí, a že křivka jejich vlivu bude od té doby už jen klesat.
Před čtyřiceti lety byly v letním horku a v napjaté atmosféře IV. sjezdu Svazu Československých spisovatelů vysloveny věty, které zažehly zápalnou šňůru táhnoucí se přes pražské jaro až k hlavním ruských tanků. Při čtení stenografických záznamů tehdejších vět, které vydaly na celou knihu, si člověk uvědomí, že v dnešním mediálním přetlaku by žádná z nich nehnula ani obořím politiků, natož dějinami. Některé si přesto i dnes zaslouží úctu k intelektuální a lidské zralosti jejich autorů, například Ludvíka Vaculíka, Václava Havla či Zdeňka Urbánka.
Tehdejší vzpoura spisovatelů byla natolik intimní součástí komunistického systému, že každý pokus zobecnit ji a přenést do dnešních časů by dopadl bídně, snad s výjimkou pozoruhodné vnější podobnosti s jakýmkoli dnešním kongresem či sjezdem jakékoli organizace či politické strany. Nicmě pohled na onu událost umožňuje lépe vidět to, co bylo a už není, co nebylo a už je, ale vidět také to, co bylo a je tady pořád.
Co bylo a není
Spisovatelé, zejména ti obdaření talentem, se bouřili proti státní, ideologické cenzuře a umnými verbálními obchvaty dokazovali její nesmyslnost a škodlivost. Někteří to dělali jen kvůli vlastní svobodě, jiní už přinejmenším tušili, že svým bušením do cenzury prorážejí cestu ke svobodě i pro ty, co v životě nenapíší ani řádku.
Dnes státní cenzura neexistuje, přesněji: její míra je nesrovnatelně nižší. Existuje však cenzura neideologická – bují takřka nepozorovaně a rychlým tempem. Vládne dnes v každém větším podniku, o úřadech ani nemluvě. Novináři o tom vědí své, narážejí na rostoucí organizovanou bariéru mlčení lidí, kteří se bojí promluvit. Tato široce rozvětvená parciální nesvoboda je výtvorem systému, jehož nevyřčenou ideologií je korupce. Ale na rozdíl od spisovatelů z roku 1967 dnes není spontánní síly, která by ho prolomila.
Co nebylo a je
Spisovatelé se tehdy bouřili, protože skrze své slovo a výlučnou možnost ho tisknout se cítili zavázáni k odpovědnosti vůči pravdě – byť na tuto povinnost mnozí přišli dost pozdě. Byli si vědomi síly svého hlasu, jež byla nesmírně umocněna už jen pouhým faktem, že miliony ostatních neměly žádnou možnost promluvit, tím mén? být vyslyšeny.
Dnes může promluvit a být vyslyšen každý. To nezpůsobila ani tak revoluce v listopadu 1989, jako spíše technologická revoluce na přelomu století. Rozpínání svobody projevu na internetu připomíná okamžik po velkém třesku: způsobuje totiž, že soustředěná energie, kterou kdysi spisovatelé vkládali do svých vět, se najednou ztrácí v nepřehledném vesmíru banálních slov. Tento zrod absolutní demokracie projevu zasáhl celý svět, ale zdá se, že české spisovatele zvlášť. Rozpínání svobody je – až na výjimky těch, co nadále ctí povinnost promlouvat ve veřejném diskurzu svým vlastním jazykem – zcela umlčeno.
Co bylo a je
Ale onen památný sjezd měl také jednu zvláštní a dramatickou dimenzi, která přesahuje tehdejší dobu. Až na výše zmíněné výjimky nikdo z řečníků nepřipomněl osud zakázaných spisovatelů. Jako by neexistoval Karel Pecka či Zdeněk Rotrekl, kteří si odseděli mnoho let v kriminále, byli jen obyčejní zločinci, jejichž jména nestojí za řeč. Sebestřednost tehdejší elity a její neschopnost vnímat osudy svých kolegů vyráží dech i po čtyřiceti letech.
Bylo tedy spíše požehnáním než ironií osudu, že mnozí z tehdejších úďastníků sjezdu byli po roce 1968 vrženi mezi párie. Z jejich zkušenosti, z bouřlivých debat o absenci solidarity a selhání svědomí se zrodil nebývale silný étos disentu a myšlenka o nedělitelnosti svobody. Tato zkušenost váže z pohledu historie sjezd z roku 1967 přímo s listopadem 1989.
Tímto datem se však ona zkušenost také vyčerpává. Společnost se dnes jakýmsi podivným obloukem ocitá opět v minulosti, nezkušená a plná nadějí na lepší život, jejíž sebestředné elity bojují za své zájmy a střeží si své postavení, ale už to nejsou spisovatelé, nýbrž podnikatelé, politici, média a spousta dalších.
Menšiny a páriové jsou opět přezíráni jako ti, co promarnili svou šanci přizpůsobit se době. O nedělitelnosti svobody a solidarie mluví slabým hlasem jen různé nadace, které se už také řadí k oné přezírané menšině. Spisovatelé, možná unaveni vědomím, že některé zkušenosti jsou dnes pro slabost slova nesdělitelné, nechávají si je pro sebe.
Každá doba má své postavy, v nichž se zrcadlí její povaha. Tehdy to byli spisovatelé, kteří se ve jménu svobody postavili proti hlavnímu ideologovi komunistické strany Jiřímu Hendrychovi. Stáli teprve na začátku dlouhého procesu učení se tomu, řím svoboda opravdu je.
I dnešní doba má takové postavy, v její pluralitě se jich zrodilo až nepřehledné množství. Je zvláštní, že jednou z nich je například také spisovatel a ideolog – ovšem v jedné osobě – kterému se dokonce podařilo stát se prezidentem. Naučil se psát knihy, aby razil ideologii neosobní a cynické svobody, zbavené přívlastků o nedělitelnosti a solidaritě. Zrcadlí povahu naší doby přesněji než jiní tím, jak zbavuje pojem svoboda jeho hlubšího obsahu – a vrací nás tam, kde jsme již kdysi byli.