Václav Havel (1936) patřil k nejznámůjším odpůrcom komunistického režimu, který ho několikrát věznil. Byl jednou z vědřích osobností Charty 77 i Občanského fóra. V prosinci 1989 byl zvolen federálním prezidentem, po rozpadu státu se stal prvním českým prezidentem, ve stejné funkci působil v letech 1998 – 2003. Je autorem téměř dvaceti divadelních a televizních her a mnoha komentářů a esejů, v nichž analyzuje stav společnosti. Za politickou a uměleckou činnost získal množství především zahraničních cen, doktorátů a dalších ocenění. Ve světě je považován za jednoho z nejvlivnějších současných intelektuálů.
Foto: Gueorgui Pinkhassov
Nedávno jste dopsal novou hru. Jste spokojen?
Václav Havel: Osmnáct let jsem žádnou hru nenapsal, nevím, jestli tohle není poslední. Tak jsem z toho docela nervózní. Půjčil jsem text přátelům a sbírám jejich názory. Zatím se mi zdá, že odezva je dobrá.
Neměl jste problémy s jazykem, po letech, kdy jste musel používat politickou řeč?
Václav Havel: Ani ne, řekl bych dokonce, že pobyt v politické jazykové sféře mě docela inspiroval: pokouším se o reflexi zautomatizovaného politického jazyka, kdy se řekne jedno slovo a hned se na ně nalepí spousta dalších slov a tak vznikají jakési slovní chuchvalce, které putují z jednoho projevu do druhého. Mě jazyk jako téma zajímal vždycky, teď mám ale nové zkušenosti. Tu hru jsem totiž začal psát už před listopadem, tedy v době, kdy jsem netušil, že se v politice sám ocitnu.
Proč jste hru odjel psát do Ameriky?
Václav Havel: Potřebuji určitý souvislý čas a klid na psaní a jsem schopen poměrně rychle něco většího napsat, ale nesmím být niřím přerušován. Proto jsem prchl do Ameriky. Ale i tam jsem byl samozřejmě přerušován.
Bydlel jste v New Yorku a Washingtonu. To možná není nejlepší místo na psaní.
Václav Havel: Ale ano. V NY jsme měli půjčen velký krásný byt v 35. patře s rozhledem na Manhattan a pracovat jsem chodil na Columbijskou univerzitu, ve Washingtonu jsme měli pronajatý domeček a chodil jsem do Kongresové knihovny.
Zájem má určitě dost divadel.
Václav Havel: Mají zájem, jednání ale nejsou zcela jednoduchá. Nejreálněji zatím vypadá Národní divadlo. Ale bylo by to až za rok.
Jak byste definoval Ameriku po šesti letech vlády prezidenta Bushe?
Václav Havel: Především bych rád řekl, že je to země tisíců tváří, a čím jsem tam déle, tím méně mám odvahu vynášet jakékoli soudy. Můžu mluvit o osobních dojmech, třeba o americkém vlastenectví či oblibě nádobí z umělých hmot. Ale to jsou jen dojmy. Při posledním pobytu jsem se setkal s mnoha politiky, kongresmany, senátory, měl jsem veřejné debaty i privátní večeře, vřetně jedné v Bílém domě, a kdybych měl nějak shrnout svůj dojem z těchto setkání, tak bych řekl, že mne znovu fascinovala jakási gentlemanská zdvočilost, která mezi těmi lidmi je. A mohou to být lidé, kteří spolu absolutně v ničem nesouhlasí. Fascinovalo mě také, kolik toho všichni o nás vědí, daleko víc než my o Americe. My málem nevíme, jaký je rozdíl mezi Texasem a Nevadou, a oni vědí o střední Evropě všechno možné. Souvisí to možná i s tím, že mnozí z nich mají v Evropě své kořeny. Hlavně to jsou ale profesionálové.
Pokud se dá soudit z tisku, ale i odjinud, třeba z knihy Ala Gorea, je velkým tématem současné Ameriky debata o svobodě.
Václav Havel: Ta země je už přes 200 let svobodná a nezažila žádný totalitní režim. Je hrdá na svou svobodu a demokracii a velmi citlivá, z našeho hlediska až trochu přecitlivůlá, na to, v ?em a kde spatřovat její možná ohrožení. Což je dobře, je lepší větší bdělost než menší. Skutečné ohrožení svobody jsem tam ale nenalézal.
Před pěti lety jste v projevu, který se týkal NATO, USA a Ruska, říkal, že Evropa by měla mít trochu pochopení pro to, že velká země dělá občas velké chyby. Myslíte, že Evropa není v tom nepochopení pro Ameriku už dál, že se ztrácí spojenectví? Nebo je to jen krátkodobé nepochopení, kvůli válce v Iráku?
Václav Havel: Mně je dost nesympatický, ba až protivný občasný evropský antiamerikanismus. Amerika nám byla vždycky, když nám teklo do bot, ochotna pomoci, pomohla vyhrát první i druhou světovou válku, a taky studenou válku. Bez Ameriky bychom nebyli v NATO, a tudíž ani v Evropské unii, což obojí jsou určité garancie do budoucna. Mám dojem, že více věcnosti a porozumění pro Ameriku by Evropě neškodilo, tím spíš, že co se obrany týče, je do značné míry na Americe závislá, ačkoli má víc obyvatel. Nejen Češi, ale vůbec lidé z postkomunistických zemí jsou občas podezíráni z přílišného amerikanismu. Jenomže my máme čerstvější zkušenost s nesvobodou, s totalitním systémem, na některé věci jsme proto asi citlivější.
Řada lidí souhlasila se zásahem v Iráku kvůli odstranění tyrana. Ale byly tady i silné argumenty o zbraních hromadného ničení, které se však nenašly. Tony Judt v Gazetě Wyborcze vyčítá svým přátelům ze střední Evropy – zmiňuje vás a Adama Michnika jako Bushovy užiteľné idioty – že jste podporovali zásah v Iráku. Co vy na to?
Václav Havel: Řekl bych, že to, co na zásahu v Iráku bylo nepochybně správné a dobré, je svržení gangstera, člověka odpovědného za genocidu a strašné utrpení jeho národa. Od začátku jsem to tedy chápal jako projev nelhostejnosti k osudu bližních. Všechno ostatní kolem toho zásahu bylo ovšem tak či onak sporné, což neříkám až teď. Měl jsem s posledními třemi americkými prezidenty veskrze přátelské vztahy, privátně jsme se navštěvovali a mohl jsem jim říkat otevřeně, cokoli jsem chtěl. Jestli toto někdo považuje za idiotismus a užívá tohoto leninsky barvitého termínu na mou adresu, je to jeho věc, ale já pocit idiocie nemám. Pokud jde o válku v Iráku: její načasování a zdůvodnění, jakož i fakt, že tisíce expertů nedovedly odhadnout, co po válce přijde, nebyly dobré. Nicméně to nic nemění na mé bazální radosti, že ten režim už neexistuje.
Když se dneska setkáte s prezidentem Bushem, zajímá ho váš pohled na vývoj v Iráku a na reakce Evropy?
Václav Havel: Myslím, že ano. Při naší nedávné privátní večeři v Bílém domě se mne prezident ptal na můj názor na různé věci. Měl jsem dojem, že ho upřímně zajímá, co si myslím. Jinak by nás s Dášou nezval, práce má dost. A Condoleezza Rice, která u toho byla, jistě také.
Zkuste se podívat na náš čas očima budoucího historika – třeba za dvacet let. Zdálo by se vám, že válka v Iráku hluboce ovlivnila nejen vztahy mezi Amerikou a Evropou, ale dějiny světa na příští desítiletí?
Václav Havel: To ne, spíš bych řekl, že to posílilo jakousi sebereflexi Ameriky, která jako by potřebovala každých dvacet let nějakou válku, aby lépe porozuměla sama sobě. Brzy budou o všech rozhodujících věcech v Americe rozhodovat lidé, kteří vyrůstali v odporu k válce v Iráku, tak jak to bylo s korejskou či vietnamskou generací. Myslím si tedy, že tento nezamýšlený či bezděčný velký vliv na Ameriku válka sice má, v dějinách světa ale až tolik neznamená, válek bohužel bylo a ještě možná bude dost.
Není dnešní evropský antiamerikanismus spíše antibushismus? Zlepší podle vás odchod George Bushe z úřadu vztahy s Evropou?
Václav Havel: Kdyby byl prezidentem Al Gore nebo někdo podobný, tak by ty vztahy byly možná o něco lepší, ale latentní napětí mezi těmito dvěma partnery atlantického společenství asi s jedním prezidentem neodejde.
Slováci, Poláci a Maďaři, občas i jejich vlády, inklinují k přepjatému nacionalismu. Česko se tomu trochu vyhnulo, zdejší nacionalismus není tak agresivní. Čím to je?
Václav Havel: Češi jsou ve všem opatrnější. Ale i u nás padají přece zapálená slova o národních zájmech. Kladl jsem si často otázku, co se rozumí naší národní identitou. Je jí jazyk, to, jak mluvíme? My ale mluvíme dost pokleslým jazykem! Je jí náš kousek zemského povrchu a jeho krajina? Tu přece systematicky likvidujeme! Co je tedy ta naše slavná identita? Samozřejmě by to měla být mimo jiné krása měst a městeček. Jak se k nim ale chováme? Niříme je, obestavujeme je jakýmisi zónami, které vyplazují jazyk na veškerou krajinu a předvádějí svoji zpupnost; mezi dvěma velkosklady či prodejnami japonských aut jsou jen kusy stepi, nikdo si nedá ani tu práci tam udělat les nebo louku. Češi o češství, české národní identitě a národních zájmech mají podle mne u nás zařasté jen charakter tlachání.
Zmiňoval jste debatu o národních zájmech, která zejména v roce 2002 byla vypjatá a zhoršila vztahy se sousedy. Kdyby občané na tuto debatu slyšeli a nechali se jí zlákat, tak by v Česku časem možná byla ještě horší situace než třeba na Slovensku. Čím to je, že většina české společnosti nacionalismus odmítla? A naopak v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku se mu mimořádně daří?
Václav Havel: Patří asi k našim tradicím určitá opatrnost. Ta má ovšem vícero tváří, mimo dobré, jako ta, o které mluvíte, i méně dobré, například sklon čekat, jak věc dopadne, nepřidat se zavčas na stranu pravdy, ale raději si počkat, zbytečně se neangažovat, neriskovat – to jsou ty odvrácenější strany české opatrnosti.
Zůstaňme ještě u střední Evropy a srovnávání. V Polsku zučí boj o interpretaci 90. let. Bratři Kaczyńští se snaží vzbudit dojem, že tamní převrat v roce 1989 byl jakýsi komplot komunistů a disidentů. Chtějí přepisovat dějiny a mluví o založení nové republiky. V Čechách jsou podobné náznaky, týká se to taky vás. Připomínají se například bývalý guvernér ČNB Tošovský, exministři Vacek či Sachr, což byli agenti StB. V novinách občas padají otázky: Tak co, Havle, jak to vysvětlíš?
Václav Havel: Já si myslím, že reflexe všeho, co se dělo v letech 90., 80., 70. a kterýchkoli, je správná a nutná. Čeho jsem ale odpůrce, je posedlost: když je někdo posedlý dílčím tématem, má zatemnělý zrak a jakýsi podivný svit v očích a jeho předem hotový názor předchází znalostem, je mi podezřelý a zdá se mi být nebezpečný. A je jedno, jestli je to komunista nebo antikomunista. Co se týče těch otázek, bylo tomu tak, že v prvních měsících po revoluci jsem skutečně mohl udělat ministrem, koho jsem chtěl, a kdyby mi někdo předložil pádné doklady o tom, že chci jmenovat nějakého agenta, který za peníze udával, tak bych ho prostě nejmenoval. Ve vší tichosti – nedělal bych z toho žádný veřejný skandál. Takové případy existovaly. Ale byli lidé, kteří se dostali k všelijakým dokumentům a tajným krabicím dřív než jiní a kteří je ostatním nepředali. Nevím, zda to bylo dobré nebo ne, ale nikdo se nemůže divit, že se nějaký agent v té době mohl stát ministrem. Musím říct, že se mi líbilo, když generál Vacek řekl v televizi, že ho ponižuje být označován za obyčejného spolupracovníka vojenské kontrarozvědky, když ji jako náčelník generálního štábu celou řídil. To patřilo k paradoxům té doby: dík šéfům, kteří se dali na naši stranu, nebylo krveprolití, ale jejich okrajoví přisluhovaři byli pranýřováni, svými dosud neodhalenými kolegy.
To je všechno historie a musí to být podrobeno naprosto věcnému historickému zkoumání. To je v našem bytostném zájmu.
Myslíte, že v Čechách může nastat něco podobného jako v Polsku, že se najednou vynočí potřeba přepisovat dějiny na politickou objednávku?
Václav Havel: Myslím, že ne. U nás sice budou také jednotliví posedlíci či skupinky chtít dějiny převyprávět, ale že by šlo o nějakou globální politickou objednávku, se mi nezdá být pravděpodobné. Souvisí to myslím s tou tradiční českou zdrženlivostí a opatrností. Ale mluvíme-li o lustracích, snad bych měl říct jednu věc. Já jsem byl vyslýchán od svých šestnácti let, to byly stovky a stovky výslechů, a lidé, kteří se teď zabývají oněmi archiváliemi, mi přinesli protokoly z nějakých mých výslechů z počátku let 60. Když jsem to četl dnešníma očima, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Jenomže atmosféra byla tenkrát naprosto jiná a já vím, že bylo správné mluvit tak, jak jsem mluvil, i když dnes nad tím mohu kroutit hlavou. Tím chci říct pouze toto: nic bych neutajoval, všechno nechť si čte, kdo chce, ale varoval bych před kategorickým hodnocením věcí vytržených z dobových kontextů. To může být nebezpečné, ba i sebevražedné. Nicméně jsem optimista, protože se často setkávám s opravdu věcnými analýzami naší minulosti.
Jak vidíte českou politickou scénu po komplikované povolební situaci? Je stabilizovaná a přehlednější, či naopak?
Václav Havel: Obávám se, že se politika odcizuje veřejnosti a společnosti, stává se předmětem posměchu a to není vůbec dobré, nepomáhá to nikomu. A když na tom participují i média, takže žijeme od skandálu ke skandálu, a když vláda je s tím různým způsobem spojena, odcizuje se politika občanům, což se nakonec obrátí proti nim. To považuji za varovné, za děležitější, než jestli je ministrem ten či onen pán nebo paní.
To je ale dlouhodobý trend. Minimálně poslední rok minulé vlády se vynořoval jeden skandál za druhým a bez jasného konce. A teď… Jaký je váš názor na případ Čunek?
Václav Havel: Myslím si, že pan Čunek měl už dávno odstoupit nebo být odvolán. Zároveň jsem ale šokován tím, že může být poslancem dr. Rath, člověk, který ve svém protikoaličním zápalu řekl a několikrát v televizi opakoval, že nejvyšší státní zástupkyně je podřízená vlády, protože ji vláda jmenovala. Předsedu Ústavního soudu jmenuje prezident. Podle představ dr. Ratha o demokracii je to zřejmě prezidentův podřízený. Strach nejde jen z pana Čunka.
K předsedovi lidovců se ale vztahují dvě kauzy: jednak jeho postoje k Romům, jednak podezření z úplatku. Co je závažnější?
Václav Havel: Pokud jde o podezření z úplatku, je to poměrně jednoduchý kriminální případ, který se dříve či později tak či onak vyřeší. S Romy je to horší, nalézá to společenskou podporu, mnoha lidem se ulevilo, že někdo se nebál říct, že Romové dělají nepořádek, a rozhodl se je deportovat. To je společensky a historicky nebezpečnější než jeden úplatek. Já bych rád v této souvislosti upozornil na jednu věc. Když před lety vypukl skandál kolem Matiční ulice v Ústí, objednala naše nadace Vize 97 u odborníků expertizu. Výsledkem byla objemná kniha, naprosto nejlepší, jakou jsem kdy četl o romské otázce a možnostech jejího řešení. Obsahovala navíc jasnou koncepci. Uplynulo mnoho let a mluví se o tom, že je třeba najít koncepci. Tady se v nejrůznějších oblastech od daní až po školství neustále mluví o nutnosti koncepce, o reformě. S každým novým ministrem se objeví myšlenka, že je třeba dát jeho rezortu koncepci a je třeba ho zreformovat. Jak to, že jsme za 18 let nic nezreformovali? Proč se nelze opřít o n?co, co již bylo vynalezeno?
Jak vnímáte Stranu zelených ve vládě?
Václav Havel: Na to se názory liší: někteří tvrdí, že se příliš lacino dali do koalice, jiní upozorňují na mnoho zelených prvků vládního programu. Já bych se to neodvažoval rozsuzovat, můj názor se vyvíjel: myslel jsem si, že zelení si mají nejprve vyzkoušet čtyři roky v parlamentní opozici a pak teprve jít do vlády, dnes se přikláním k názoru, že udělali dobře: jsou součástí koalice a sem tam do vlády vnesou zelený prvek. I když nepochybně kompromisní. Já si například myslím, že nestačí debatovat o tom, jak dlouho smůjí o víkendu jezdit kamiony, ale je třeba k tomu dodat otázku mířící na podstatu problému: co, pro? a kam ty tisíce kamionů pořád vozí?
Mají ti, kteří si nepřejí, aby byl znovu prezidentem Václav Klaus, kandidáta, na němž by se shodli? Vidíte takového?
Václav Havel: Skutečně vážný protikandidát by myslím neškodil a měl by šance, zároveň jsem trochu skeptický, co se domluvy týče: musely by se sjednotit různé parlamentní strany, neparlamentní strany, občanské iniciativy. Podle mne by to měl být člověk o generaci nebo dvě mladší než současný prezident, já nebo Miloš Zeman, bylo by skvělé, kdyby to byla žena, ale muselo by se na tom začít hned a systematicky pracovat. Prezidenta sice volí parlament, ale veřejnost by měla kandidáta přinejmenším delší dobu znát.
Hovořil jste o noblese v Americe, jak se i odpůrci k sobě slušně chovají. Jak je to v Česku mezi vámi a Václavem Klausem?
Václav Havel: Že na bezpočet věcí máme jiný názor, je obecně známo. Přímé osobní vztahy to, zdá se mi, zas až tolik neovlivňuje.
Václav Klaus velmi často operuje s pojmem individuální svoboda. To bylo vaše životní téma. Nepřebral vám ho?
Václav Havel: Stará moudrost pramenící v osvícenství říká, že svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého. Jakési regule jsou vždy zapotřebí a Václav Klaus je jejich zastáncem. Z mnoha jeho vystoupení lze vypozorovat, že mu není cizí státní centralismus, vzpomeěme na jeho odpor k občanské společnosti, k samosprávě – bojoval proti krajům, neziskovým organizacím, tam všude je cítit vůle k regulím omezujícím individuální i skupinové svobody. Ale tím neříkám, že nejsou regule zapotřebí, samozřejmě že jsou. A samozřejmě něčí svobodu vždy omezují. A tak i ti, kdo nechtějí, aby se země oteplovala, aby se znečišťovalo ovzduší a vysychaly řeky a studny, nabízejí určité regule. Ale pozor. Bylo by velmi neprozřetelné si myslet, že naše záchrana a záchrana planety je v regulích. Skutečná záchrana je v lidské mysli, uvnitř lidí, uvnitř společnosti, jen tam může kotvit kázeň, moudrost v zacházení se životním prostředím, ohled k budoucím generacím. Nebude-li této proměny lidských bytostí, tak to žádné regule nezachrání. Ty lze vždycky nějak obcházet a lidskou svobodu omezovat supermarketovou unifikací.
Václav Klaus nevede ani tolik debatu o regulích – vystupuje jako ochránce svobody, privatizoval si slovo svoboda. Jako by byl posledním obhájcem svobodné společnosti. Působí to podle vás na českou společnost?
Václav Havel: Nepochybně to svou sugestivitu má a Václav Klaus je navíc neobyčejně pracovitý člověk.
Kdo je dnes jeho oponent? Není moc lidí, kteří by měli chuť se s ním pouštět do polemiky?
Václav Havel: Není vůbec potřeba za každou cenu polemizovat, děležitější je předestřít pozitivní vizi a zděvodnit ji věrohodným způsobem. To by myslím mělo být hlavním úkolem protikandidáta v prezidentské volbě: předestřít svou představu o tom, co by s touto zemí mělo být za 25 či za 50 let, jak by měla vypadat, jakou odpovědnost by měla nést, do jakých souvislostí patřit. Prostě přemýšlet o všem, co se tradičně nazývá ideou státu.
Jak velkou roli v české společnosti má spor o americký radar?
Václav Havel: Věcně jde celkem o drobnůstku, nějaká americká koule bude na kopci, kde byly dříve sovětské rakety. Ale z hlediska krystalizace společenských postojů jde o věc naprosto zásadní. Neboť se na ní a skrze ni ukazuje, zda chceme být vyčkávavci, kteří spoléhají na to, že někdo jiný odvrátí velká nebezpečí dnešního světa, nebo zda se na kolektivní obran? chceme podílet aktivním způsobem. Mám dojem, že z tohoto hlediska je to velmi děležité. Z hlediska obrany USA ne. Jiné země, třeba Bulharsko, si ten radar rády vezmou a nabídnou deset kopců.
Není v tomto případ? zklamáním postoj ČSSD?
Václav Havel: Mně se zdá, že každý politik by měl být nejen jakýmsi zrcadlem či tlumočníkem nálad ve veřejnosti a ve své straně, ale měl by umět taky trošku vést a zastávat i menšinové stanovisko: své politiky jsme si přece zvolili proto, že jim důvěřujeme, to znamená, že si myslíme, že vědí, co dělají. Z tohoto hlediska se mi zdá, že vedení ČSSD nedělá dobře, když jen zkoumá, co říká většina, a pak to zastává, a? je jakékoliv. A myšlenka referenda o kouli mi připadá už docela ujetá.
Projevil Jiří Paroubek zájem s vámi na téma radar mluvit?
Václav Havel: My jsme o tom mluvili už dřív, dokonce jsem mu psal o té věci obsáhlý dopis. Ale to bylo předtím, než stranické masy rozhodly.
Česká politika trpí tím, že jsou tu komunisté. Je pro budoucnost děležité, aby nikdy nebyli ve vládě?
Václav Havel: Záleží na komunistech samotných, na jejich schopnosti vnitŕního vývoje. Ale možná víc záleží na ostatních: předvedou-li lepší, věrohodnější politiku, budou ubírat hlasy komunistům, budou-li rozpařití a pějdou od skandálu ke skandálu, budou jen komunistům nahánět hlasy.
Může se Evropská unie změnit s nástupem trojice nových politiků – Merkelová, Sarkozy, Brown? Může se jim podařit, co jejich předch?dci nezvládli, například přijetí evropské ústavy?
Václav Havel: Je předňasné odhadovat, jaký bude další vývoj. Jakási čerstvá krev ale skutečně přichází: paní Merkelová se mi jeví ve velmi dobrém světle, Sarkozyho ani Browna neznám, uvidíme. V každém případě si myslím, že sjednocující se Evropa přežije leccos, a zda bude mít srozumitelnou ústavu dnes nebo za deset let, není asi nejděležitější. I když bych nějaký pokrok uvítal.
Kde vidíte příčiny euroskepticismu českých politiků?
Václav Havel: Skeptický postoj některých politiků k evropskému sjednocování může být ovlivněn nechutí k přenosu kompetencí. Podělit se se společenstvím o kompetence může být obtížné, podobně jako podělit se se samosprávou, neziskovým sektorem a vším dalším, co ubírá státnímu centru moc.
Byly tu dlouho obavy, že až se ODS ocitne ve vládě, bude kabinet euroskeptický. Ve vládě je, ale zároveň zahraniční politiku ovlivňují dva vaši přátelé – ministři Vondra a Schwarzenberg. Jaká je tedy dnešní vláda v této otázce?
Václav Havel: Zahraniční politika si zachovává určitý pocit spoluzodpovědnosti za svět, to lze doložit různými příklady, a zdá se mi proto, že je v dobrých rukách.
Myslíte, že Evropská unie má vstřebat Turecko, Ukrajinu či Izrael?
Václav Havel: Evropská unie se definuje hodnotově, ale zároveň i geograficky. Není žádná hanba nepatřit do EU, která někde končit musí. Myslím, že hranice se zřetelně rýsuje na čáře od estonsko-ruských hranic přes hranice bělorusko-ruské až po hranici ukrajinsko-ruskou. Tam by měla končit unie a začínat daleko větší euroasijská entita jménem Rusko. Evropa s ní musí mít přátelské vztahy, ale jsou to dvě entity, které by měly být rovnoprávné a navzájem vědět, kde jedna končí a druhá začíná. Rozmazané hranice jsou vždycky předehrou konfliktů a válek.
Máme se bát Ruska?
Václav Havel: Člověk se má nebát a nekrást. Co zasluhuje analýzu, je ruský strach. Představme si, že asi nejvyzbrojenější země světa s tisíci atomovými hlavicemi, raketami, ponorkami a tak dále se bojí najednou nějaké koule v Brdech. Je to absurdní a je to nutno jasn? říct, a ne se trápit tím, že by koule neměla být, protože se jí Rusko bojí. Strach z cizího strachu málokdy k něčemu dobrému vede.