Neoliberalizmus je v kríze. Nezodpovedne konajúci politici a menedžeri izolovaní od sveta zdiskreditovali liberálne hospodárenie. To však neznamená koniec liberalizmu. Víťazstvo Baracka Obamu v amerických prezidentských voľbách nie je len obyčajné striedanie moci v jednej krajine, hoci aj superveľmoci. Na celom svete sme sa ocitli na prahu zmeny paradigmy. Končí sa éra, ktorá sa začala Ronaldom Reaganom a Margaret Thatcherovou pred tromi desaťročiami. Hovorím to ako človek, ktorý sa považuje za liberála: čaká nás obrat doľava Ruskí mocipáni nemohli ignorovať logiku obratu doľava ani objektívne výzvy, ktoré realita pripravila vládnucej elite. Surovinový boom v skutočnosti ukázal, že poburujúca priepasť medzi […]

Existuje spôsob opisovania skutočnosti, ktorý zodpovedá vážnosti sveta a súčasne aj jeho absolútnej ľahkomyseľnosti, pretože aj tie najnáruživejšie precítené zážitky, alebo práve tie najnáruživejšie, nemajú žiadnu váhu. Nedávno som si prečítal zbierku esejí o literatúre Psychologický román od Leona Edela, na ktorú som narazil v antikvariáte. Leon Edel sa preslávil predovšetkým ako životopisec Henryho Jamesa. V tejto knihe sa však venuje teoretickejším problémom: pokúša sa rekonštruovať dejiny zvláštneho útvaru, zvaného psychologický román. Hneď na začiatku cituje dvoch románopiscov 19. storočia ako dôkaz, že spisovatelia sa už v tých časoch trápili s otázkou myšlienkových pochodov. Tušili, že tu ide o čosi […]

V bouři hlasů, která se zvedla po zveřejnění článku Udání Milana Kundery v týdeníku Respekt, zněl jeden hlas zřetelněji než jiné. Byl to hlas české generace spisovatelů a intelektuálů s ročníkem narození těsně kolem roku 1930, do níž patřil také můj otec. V bouři hlasů, která se zvedla po zveřejnění článku Udání Milana Kundery v týdeníku Respekt, zněl jeden hlas zřetelněji než jiné. Byl to hlas české generace spisovatelů a intelektuálů s ročníkem narození těsně kolem roku 1930, do níž patřil také můj otec. Pojí ji společný osud a velký vliv na českou společnost, ve střední Evropě naprosto výjimečný. Zásadním […]

Nikdy som celkom neverila absolútnej istote čistého svedomia. Veď ak je niekto generácie vychovávaný v zaručených pravdách, napríklad, že biele je zo zákona cennejšie ako čierne, človek biely by neodpustiteľne zradil, ak by napríklad človeku čiernemu podal ruku. Spreneveril by sa všetkému, čo tvorí veľké zdedené hodnoty: otec, matka, kolíska, spolupatričnosť, sviatočne prestretý stôl, hroby našich. Zradil by ich/svoje tradície, a teda by musel žiť s ťarchou nečistého svedomia. A teraz príhoda zo života spred pár dní: redaktorka Maďarskej redakcie národnostného vysielania STV si pozvala do relácie hosťa, s ktorým sa cestou do štúdia rozprávali svojím rodným jazykom. Ako čakali […]

Škandál je bohom dnešného života. Bez škandálu neexistujete. Škandál je posledná záklopka slávy, posledný spúšťač spoločenského záujmu. Všetko ostatné je pokryté machom ľahostajnosti. Sporiadaný človek sa musí držať bokom od škandálov, ale koho už zaujíma taká šedá myška? Z Panamy som odletel s presvedčením, že som tam práve rozlúštil podstatu života v Rusku. Porušil som zmluvu s Prvým kanálom ruskej televízie, opustil projekt reality šou Posledný hrdina, a nakoniec som im všetkým ešte povedal, že ich projekt je fašistický. Tvrdé slovo ich nahnevalo, a mňa zasa nahnevalo, že ani nepochopili, o čom je reč. Posledný hrdina je jeden z hlavných […]

Pri šiestich miliónoch Židov sa sranda len začal… Čo to je? Pesnička. Radi si ju v Rakúsku spievame. Ale nepočúvame, v Rakúsku nepočúvame. V Rakúsku sa robí. Dáva. V núdzi sa aj bije. Ale nepočúva. Rakúsko nepochopíte, keď sa budete fixovať na nejaké singulárne fenomény alebo symptómy. Musíte vidieť celok, a celok je opakom jednotlivého. Počujete niečo nechutné? Možnože ide len o omyl. Pretože Rakúšanov už počúvanie a videnie dávno prešlo. A tak platí: čo nikto nemôže uvidieť, neexistuje, a nepočuté teda tiež nie je. Lenže ja počujem. Čo? Pri šiestich miliónoch Židov sa pec len nahriala… Nič. Počúvam. Dobre. […]

Automobilka Tatra zauvažovala o kusové výrobě některého ze starých vozů. Jistě by šlo o exkluzivní výrobky pro vyvolené, ale veřejnost ta představa zaujala. Těsně na druhém místě – za Tatrou T87 proslavenou Zikmundem a Hanzelkou – se umístil jeden ze symbolů socialistického Československa. Tatra 603, přezdívaná lidem papalášfáro. Proč ta sympatie? Nebylo všechno zlé, říká se o době vlády komunistů. To není velký objev. Nikdy nebylo všechno jenom zlé. Tak například v pracovních táborech nebyla nezaměstnanost. Pokud jste žili za železnou oponou na východní straně, cizí kraje vás nerozptylovaly od poznávání krás vlasti. Populární pojem ostalgie je německého původu. Je […]

„Dav se valil po Andrássyho třídě, lidé skandovali hesla jako ,Spravedlnost Maďarsku!‘, vlaky v celé zemi zůstaly na pět minut stát.“ Tak popisuje 4. červen 1920 v Budapešti maďarský historik Ignác Romsics. Ten den podepsala pokořená maďarská delegace tzv. Trianonskou smlouvu, podle níž se téměř třetina Maďarů octla mimo svou vlast, část z nich také na území dnešního Slovenska. Trianon dodnes funguje jako kouzelné slůvko: stačí ho vyslovit a dvěma národům se ježí chlupy po těle. Aroganci, s níž vítězové první světové války rýsovali hranice, zavedli politici ve střední Evropě jako vlastní tradici a ti slovenští a maďarští ji dokonce […]

Posledné desaťročia minulého storočia priniesli – nielen do Európy – civilizačnú zmenu, nie natoľko revolučnú ako transformačnú, no isto zásadnú. Veľa dovtedy totalitných krajín sa pokúsilo nastoliť demokratické pomery. Zabudlo sa pritom, že tá zmena má obrovské mentálne, morálne dôsledky, že vyrovnať sa s minulosťou, ale aj s každým jedným životom v novom, pre mnohých zväčša dovtedy nepoznanom svete, znamená neobyčajný zásah do vedomia jednotlivca i spoločnosti. Často spoločnosti, ktorá vlastne zdanlivo žije spokojne, ako keby minulosť nebola, akoby nemala ani na čo zabudnúť. A tak ten problém mentálny, najmä však mravný, je v lepšom prípade iba intelektuálny, v politike […]

 První dáma současné francouzské psychoanalýzy a lingvistiky je v salonku hotelu Ambassador stejně přirozená, soustředěná a vstřícná jako při svých pravidelných ranních přednáškách na Pařížské univerzitě. Do Francie odešla v 25 letech a brzy se svými pracemi z filozofie lingvistiky zařadila do intelektuálního okruhu své doby, kam patřily takové osobnosti jako Jacques Derrida, Michel Foucault nebo Roland Barthes. Do Prahy, kterou naposledy navštívila ještě za komunismu, přijela převzít cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Ve vašich knihách jste vždycky napadala a bourala všechno monolitické a pevné, vaše myšlení je hluboce antitotalitní. Má to co do činění s tím, […]