„Dav se valil po Andrássyho třídě, lidé skandovali hesla jako ,Spravedlnost Maďarsku!‘, vlaky v celé zemi zůstaly na pět minut stát.“ Tak popisuje 4. červen 1920 v Budapešti maďarský historik Ignác Romsics. Ten den podepsala pokořená maďarská delegace tzv. Trianonskou smlouvu, podle níž se téměř třetina Maďarů octla mimo svou vlast, část z nich také na území dnešního Slovenska. Trianon dodnes funguje jako kouzelné slůvko: stačí ho vyslovit a dvěma národům se ježí chlupy po těle.
Aroganci, s níž vítězové první světové války rýsovali hranice, zavedli politici ve střední Evropě jako vlastní tradici a ti slovenští a maďarští ji dokonce povýšili na politický program. Důsledkem je společenská hysterie, z níž dnes těží především extremisté.
Zdánlivě to začalo fotbalovým zápasem před několika týdny, kdy do Dunajské Stredy na jižním Slovensku přijel nejen tým bratislavského Slovanu, ale také houfy nacionalistických radikálů z Bratislavy a z Maďarska. Po zásahu slovenské policie si vláda v Budapešti stěžovala, že mláceni byli především maďarští fanoušci. Před slovenskou ambasádou v Budapešti se demonstrovalo a pálila se slovenská vlajka. Krátce poté se do Královského Chlmce, dalšího města na jižním Slovensku, kde žije převážně maďarská menšina, vypravilo několik desítek členů Národní stráže z Maďarska ve fašistických uniformách a položili k památníku věnec s nápisem „Věřím ve znovuzrození Maďarska“. Slovenská policie je vyvezla za hranice. Minulý týden se členové Maďarských gardy pokoušeli blokovat hraniční přechody obou států, bylo jich však naštěstí na ten úkol málo.
Reakce politiků obou států jsou jak vystřižené ze třicátých let. Slovenská strana přímo či nepřímo varuje sousední stát před pokusy o revizi hranic, které stanovil Trianon, a obviňuje ho ze snahy prosadit pro maďarskou menšinu na Slovensku územní autonomii. Maďarská strana poukazuje na nacionalismus slovenské vlády a potlačování práv maďarské menšiny.
Obě strany mají svým způsobem pravdu. Slovenská vláda je nacionalistická, ministr školství dal například přepsat učebnice pro žáky maďarské národnosti jen proto, aby je donutil používat slovenské názvosloví obcí a měst. A maďarská politika se opravdu léta potácí ve stínu Trianonu. Z celé diplomatické potyčky, která – za napjaté pozornosti obou národů a médií – už zasahuje i do života lidí, se dají vyvodit tři obecnější závěry.
Zaprvé: politický extremismus se nezmírňuje tím, že dostane podíl na moci, naopak, radikalizuje celou politiku. Vstupem SNS Jána Sloty do vládní koalice v létě roku 2006 se na Slovensku začala, či spíše obnovila éra nacionalismu, jemuž postupně podlehly všechny politické strany včetně opozičních. Na důsledky podobné chyby dnes doplácí Rakousko, kde krajní pravice poté, co před několika lety ochutnala koaliční vládu, nedávno prakticky vyhrála volby a ostatní strany přinutila, aby se přizpůsobily její rétorice. Špatnou zkušenost z posledních let má také Polsko, kterému se – prozatím – podařilo vytlačit extremistické strany mimo parlament nebo do opozice. Maďarská pravice koketovala s radikály tak dlouho, až se jim začala podobat.
A česká politika, které se dlouho dařilo extremismus vytěsňovat, ho právě teď vtahuje do svého středu. Šéf ČSSD Jiří Paroubek odmítá vzít smutnou středoevropskou zkušenost na vědomí a následuje kroky svého přítele, slovenského premiéra Roberta Fica. Věří, že vliv komunistů, jejichž protiněmecký šovinismus se nápadně podobá maďarskému či slovenskému nacionalismu, lze „marginalizovat“ jen „přes zapojení do vládní odpovědnosti“ (citát z MF Dnes).
Zadruhé: stejně jako se politické strany přibližují extremistům, přizpůsobují se extremisté politice a jejímu jazyku. Pečlivě pracují se symboly, jejich uniformy mají vyvolat dojem organizované moci, pokládají věnce a kladou důraz na dodržování zákona. Jejich slovník začíná být občas diplomatický. Tak třeba vůdce Maďarské gardy Róbert Kiss mluví o tom, že chtějí „zlepšit vztahy“ mezi Maďary a Slováky, protože politici z obou stran o to „nemají zájem“. Zakládají politické strany s krycími názvy, v Maďarsku Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko), v Česku Dělnickou stranu. Vše nasvědčuje tomu, že mají promyšlenou strategii, jak legálně vstoupit do veřejného života. Není lehké najít způsob, jak jim v tom zabránit. Například na Slovensku soud sice zrušil fašizoidní stranu Slovenská pospolitosť, ale nejhlasitěji po jejím zákazu volala SNS, která v ní cítila konkurenci. Ostatně, právě SNS stále častěji mluví o nutnosti vzniku „domobrany“, tedy něčeho mezi Maďarskou gardou a Lidovými milicemi.
Zatřetí: politika měkké síly Evropské unie bude vystavena zajímavé zkoušce na své vlastní půdě. Evropští socialisté sice přinutili oba levicové premiéry Ference Gyurcsánye a Roberta Fica, aby se minulý víkend konečně po více než roce oficiálně sešli, ale to je už jen zoufalý a opožděný pokus napravit trapné selhání, když Ficovi tolerovali přítomnost SNS ve vládě.
Česko zdůrazňovala, že jednou z výhod jejího předsednictví EU je dobrá znalost Ruska, kterou mohou využít při jednání s touto velmocí. Teď si může připsat další výhodu – dobrou znalost maďarsko-slovenských vztahů. Má to jen jeden malý háček: lví podíl na znění Trianonské smlouvy, podle níž se za Dunajem octl v tehdejším Československu téměř milion Maďarů, měl ministr zahraničí Edvard Beneš.
Text vyšiel v týždenníku Respekt.