Arnošt Lustig zemřel v sobotu ráno ve věku čtyřaosmdesáti let. Nikdy jsme se nepotkali. Ale znám ho dobře. Člověk přečte knížku a pozná autora líp, než kdyby ho někdy potkal. Měl vlastně jedno hlavní téma: psal o tom, co zažil jako mladý kluk. V šestnácti letech byl poslán do Terezína. Později poznal Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. Obyčejný příběh jednoho Žida, zaslechl jsem nedávno v kavárně jednoho člověka komentovat zprávu o Lustigově nemoci. Říkal to své partnerce nahlížeje do novin. […]

It was a sunny morning. A man alighted at a small railway station… This is how a short story might begin. Although, as far as I was concerned, I just could not begin at all. After all, lots of short stories begin this way.  But this is a feuilleton, not a short story, so I ought to begin as follows:  It was a sunny morning. I alighted at a small railway station. A tall, bald man met me on the platform and helped me carry my luggage to the car.  I soon discovered that the man, Alain Baton, was the caretaker at the place I was being driven to. Alain did not speak any Polish, […]

Na konci môjho obľúbeného špagety westernu Dobrý, zlý a škaredý je nezabudnuteľná scéna. Ako v kocke je v nej zhrnutá dnešná svetová ekonomika. Clint Eastwood a Eli Wallach konečne našli cintorín so zakopaným zlatom. Je tu však problém: sú na obrovskom cintoríne z čias Občianskej vojny a netušia, kde by poklad mohol byť. Eastwood sa pozrie na pušku, potom na Wallacha a vysloví nesmrteľnú vetu: „Na tomto svete sú dva druhy ľudí, priateľu. Tí, čo majú nabitú pušku… a tí, čo kopú.“ Aj v postkrízovom ekonomickom usporiadaní sveta existujú dva druhy štátnych ekonomík. Tie, čo nahromadili obrovitánske zásoby aktív, vrátane štátnych fondov (momentálne vyše 4 biliónov […]

Svet užasol nad revolúciou: tých hore zachvátila panika, tí dolu nedokážu pochopiť, ako z minúty na minútu prekonávajú strach; tí, čo stoja mimo –  experti, vlády, televízni diváci, a aj ja – čelia obvineniu, že nepredvídali nepredvídateľné. Z čoho plynie zvada na francúzskych kostolných vežiach: pravica zlyhala, bubnuje ľavica, ktorá bezstarostne zabudla vysvetliť, prečo Ben Ali (a jeho Strana jednoty) zostal členom Socialistickej internacionály, a Mubarak so svojou monokratickou stranou takisto. Toho prvého vyhodili 18. januára 2011, tri dni po tom, čo utiekol, druhého bleskurýchle 31. januára. Tejto chúlostivej témy sa nikto nedotkol. Ani nedbalá tlač. Ani pravica spätá s všemocnou Putinovou stranou Jednotné […]

Mnohí si kladú túto otázku. Stručnú odpoveď však nikto nepozná. Ale, to nemôže byť pravda, hovoríte si. Čítali ste množstvo básní o básnikoch, ako sa prechádzajú po lesoch, kotúľajú v sene či dokonca absolvujú turistickú prehliadku pekla. Áno, je to tak. No napriek tomu si básnici málokedy vyzujú papuče, aj keď bojujú vo vojne. Nie je Homérova slepota potvrdením mojej tézy? Stavil by som sa, že všetky výpovede očitých svedkoch o tom, ako sa Gréci a Trojania navzájom vraždili, všetky úžasné dobrodružstvá, čo Odyseus zažil keď križoval Stredozemné more, si Homér vysníval kým čakal, že mu manželka podá obed. Iste, mnohí básnici to nechcú priznať. […]

Le Monde (Francúzsko), 22.02.2011 Ukázalo sa, že Tunisania a Egypťania sú realistickejší a múdrejší než všetci diplomovaní geopolitici dokopy, píše André Glucksmann (nemecký preklad tu). “Pre nich nie je Jeruzalem stred sveta: Sprava aj zľava sa do nás hustí, že bez ozajstného mieru medzi Jordánom a Stredozemným morom, nie je pre tristo miliónov Arabov (a Berberov), dokonca ani pre miliardu moslimov, možná pokroková a demokratická moderna. A čo vidíme teraz? Presný opak. Vzťahy medzi Izraelom a Palestínou sú na bode mrazu, nikdy od Osla neboli prísľuby z obidvoch strán také prázdne. A aj tak práve teraz zachvátila ‘’arabskú ulicu’‘ nečakaná túžba po slobode, v akú nikto nedúfal.” © […]

“Dnes bol, konečne, historický deň – inštalovala sa visegrádska trojka,” zapísal som si 15. februára 1991 do veľvyslaneckého denníka tieto trochu patetické slová. Neskrývali však radosť, že sa podpisom československého a poľského prezidenta a maďarského premiéra v ruinách Visegrádskeho hradu nad Dunajom nebodaj priamo inštitucionalizuje aj čosi z mojich stredoeurópskych snov či vízií. Prinajmenšom sa tu formalizovala istá záruka, že po rýchlom rozpade či samorozpade východného bloku v stredoeurópskom priestore nenastane geopolitické vákuum, že tri relatívne kompatibilné štáty budú mať akúsi doložku najvyšších výhod pri integrovaní sa do európskych a severoatlantických ekonomických a bezpečnostných zoskupení. To v čase, keď sa na neďalekom […]

Maďarský premiér Viktor Orbán 19. ledna rozhněval europoslance, maďarský koberec s mapou RakouskaUherska v bruselské budově Evropské rady naštval Středoevropany a maďarský mediální zákon pobouřil demokratickou západní Evropu. Aby toho nebylo málo, Budapešť ve velkém rozdává dvojí občanství, které v budoucnu může vyvolat ve střední Evropě velké konflikty. Toto heslovité a zdaleka ne úplné vyjmenování problémů nastoluje otázku: Co se děje s Maďarskem, které bylo v roce 1989 společně s Polskem nejlépe připraveno na změnu režimů? Dnes však opouští demokratické principy a upadá ekonomicky. Jak se stal z premianta visegrádského regionu poslední? V 80. letech se Maďarsku říkalo nejveselejší barák […]

Dvacet let svobody a demokracie po roce 1989 má pro řadu Poláků z historických důvodů značný symbolický význam. Je to překonání dějinného, téměř metafyzického fatalismu, který ve 20. století zastínil meziválečné Polsko, přesněji řečeno druhou republiku, což byl projekt moderního, mnohonárodnostního státu, který se po více než sto letech nebytí znovuzrodil v roce 1918. Tato svobodná republika byla doslova rozdrcena dvěma totalitními režimy: nacistickým Německem a komunistickým Ruskem. Když dnes Poláci rekapitulují úspěchy a neúspěchy minulých dvaceti let, dělají to z perspektivy onoho přerušeného státního projektu, ale také s vědomím, že třetí republika právě dosáhla plnoletosti. První dějství patřilo Kwasniewskému […]

Listopad 1989 mohl začít už o den dřív – na Slovensku, ale je příznačné, že nezačal. 16. listopadu prošla Bratislavou skupina asi 200 studentů doprovázena policií, dostala se až před ministerstvo školství a žádala dialog s ministrem. Studenti chtěli debatovat o školských reformách a svobodě. Promluvil si s nimi na ulici před budovou mocný muž – tajemník městského výboru strany Gejza Šlapka a slíbil, že se jejich požadavky bude zabývat. Tím to skončilo. O den později policie v Praze surově zmlátila stovky studentů a revoluce doopravdy zařala. Ten rozdíl v přístupu režimu v obou státech tehdejší federace byl typický – na Slovensku byli komunisté měkčí […]