Listopad 1989 mohl začít už o den dřív – na Slovensku, ale je příznačné, že nezačal. 16. listopadu prošla Bratislavou skupina asi 200 studentů doprovázena policií, dostala se až před ministerstvo školství a žádala dialog s ministrem. Studenti chtěli debatovat o školských reformách a svobodě. Promluvil si s nimi na ulici před budovou mocný muž – tajemník městského výboru strany Gejza Šlapka a slíbil, že se jejich požadavky bude zabývat. Tím to skončilo.
O den později policie v Praze surově zmlátila stovky studentů a revoluce doopravdy zařala. Ten rozdíl v přístupu režimu v obou státech tehdejší federace byl typický – na Slovensku byli komunisté měkčí a snažili se nespokojence s režimem (s výjimkou tajné církve) spíše korumpovat nabídkami než je zahánět do kouta. Byli také sebejistější, protože disidentů bylo poskromně a valná část obyvatelstva se naučila žít s režimem v symbióze.
Fakt, že revoluce se prakticky okamžitě přelila z Prahy i na Slovensko, tedy zaskočil jak slovenské komunisty tak značnou část populace. Byl to jeden z těch zázračných okamžiků slovenských dějin, kdy menšina na míle předběhne většinu a postrčí ji kupředu tam, kam by jinak klopýtala ještě léta. Podobně zázračně – či bezděčně – se Slovensko stalo součástí Československa v roce 1918, a byla to také statečná menšina, která díky Slovenskému národnímu povstání postrčila Slováky na stranu vítězů ve druhé světové válce.
Paradoxem slovenské revoluce bylo, že domácí režim padal rychleji než ten federální. Slovenští komunisté se jako první vzdali 4. článku ústavy o vedoucí úloze strany, slovenská televize jako první už po několika dnech vysílala debatu s revolucionáři živě, jako první padl slovenský premiér, i předseda parlamentu. Byl to však optický klam – jak se brzy ukázalo, komunisté se vrátili už za dva roky, převlečeni za slovenské nacionalisty.
Slovenští revolucionáři, jejichž jádro – na rozdíl od těch českých – netvořili disidenti, ale ekologové a intelektuálové z šedé zóny, byli nepochybně stejně odvážní a tvočiví jako jejich čeští kolegové. K jejich tehdejší směle se však slovenská společnost začala velmi rychle vzpouzet jejich představám o liberální demokracii. Už jejich vítězství ve volbách v červnu 1990 bylo vydřené a záhy bylo jasné, že ke slovu se dostávají nacionalisté s komunistickými kořeny. Miláčkem davů se stal muž, jehož vliv nepřímo trvá až dodnes – Vladimír Mečiar.
Z odstupu dvaceti let je jasné, že slovenské dějiny po roce 1989 se odehrávají ve skocích a že jsou únavným soubojem dvou táborů rozdělených hlubokou propastí, která má své historické podloží v rozdíle mezi městem a vesnicí, ale Vladimír Mečiar ji vykopal s razancí, jež zaskočila i samotnou společnost. Do roku 1992 se ještě podařilo liberálním elitám v koalici s konzervativními katolíky protlačit s pomocí federálního parlamentu důležité demokratické a ekonomické reformy, ale byl to souboj s časem a veřejným míněním. Cenou byla drtivá prohra ve volbách a v podstatě také rozpad Československa.
Následujících šest let (1992 – 1998) by se dalo pojmenovat jako dozrávání politického národa. Slováci se octli v samostatném státě a poprvé ve svých dějinách se podívali se na sebe sama, bez možnosti výmluvy na Prahu, Budapešť, Moskvu či Berlín. Významná část společnosti prožívala šok, protože se stala bezmocným svědkem Mečiarova vládnutí a demontáže demokracie. K moci se vrátili lidé spjati s bývalým režimem a začali privatizovat stát – od státních podniků, které Mečiar rozdával svým blízkým, až po privatizaci státní moci, kdy tajná policie sloužila jako mocenská páka nového režimu. Liberální elity procházely zrychleným kurzem disidentství, který promeškaly v osmdesátých letech. Politická opozice se učila komunikovat s voliči a přežívat díky silné základně ve větších městech, nová generace novinářů úspěšně sváděla existenční boj s mocí a mimovládní organizace se díky zahraniční finanční pomoci a vlastní vitalitě rozrostly do velké alternativní sítě. Těchto šest let bylo nesmírně důležitou lekcí, z níž Slovensko těží dodnes. V odporu vůči Mečiarovi, jehož voličskou oporou byl venkov a politickou ideou vůdcovský princip východního typu, se zrodila liberální alternativa, která se upínala k Západu.
Po dosti dramatických dvaceti letech vývoje ve skocích lze říct, že Slováci dozráli v politický národ se sympatickým sklonem ke střízlivosti.
Volby v roku 1998 a vítězství nad Mečiarem byly proto svým způsobem významnější historickou událostí než rok 1989. Mohutná mobilizace voličů a nápaditá předvolební kampaň se pak stala vzorem pro barevné revoluce v Srbsku, Gruzii či na Ukrajině a tématem mnoha politologických studií. Nashromážděná energie odporu vůči Mečiarovi a vůle doběhnout sousedy ve střední Evropě (především Česko) se staly hnacím motorem radikálních pravicových reforem dvou koaličních vlád Mikuláše Dzurindy, které pod dohledem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu provedly známou šokovou terapii podle neoliberálního konceptu. Rovná daň, drsná sociální reforma včetně spuštění soukromého spoření na penzi, privatizace monopolů a bank a úlevy pro zahraniční investory udělaly ze Slovenska podnikatelský ráj s levnou pracovní sílou. Současně však se země rychle modernizovala a po počátečném propadu začala ekonomika závratně rychle růst a ambice doběhnout Česko začaly být docela reálné.
Jenže obyvatelstvo, zpočátku zaskočeno překotnými změnami, na které ho pravice (vnímaná i jejími voliči mnohem víc jako demokratická než ekonomická alternativa) nepřipravila, se začalo vzpouzet. Mečiarova hvězda sice hasla, ale objevila se jiná, zářivější – Robert Fico. Jeho nová levicová strana tvrdě kritizovala pravicové reformy a samotný Fico svým národním populismem mnoha voličům připomínal Mečiara. Když Fico v roce 2006 zvítězil, ukázalo se, že společenská propast z devadesátých let je sice stále stejně hluboká, ale členství země v EU (od roku 2004) a v eurozóně (od roku 2009) drží politiky na uzdě.
Nicméně pro velkou část médií i voličů pravice byly čtyři roky Ficovy vlády jakýmsi návratem mečiarismu, přestože toto srovnání asi není úplně spravedlivé. Liberální tábor se vzbouřil a s velkou pomocí médií, s nimiž Fico vedl nesmyslnou válku, ve volbách v roce 2010 těsně zvítězil a premiérkou se stala poprvé žena – Iveta Radičová.
Slovensko je nadále rozdělenou zemí, byť ne tak hluboce jako Maďarsko či Polsko. Nejde jen o regionální rozdíly, kdy chudý východ hořce žehrá na aroganci bohatého západu (a Bratislavy zvlášť), nebo o tradiční spor mezi zaostalou vesnicí a liberálním městem, o jihu s více než pěl miliónem Maďarů ani nemluvě. V podstatě ještě stále probíhá zápas mezi vítězi transformace na kapitalismus a poraženými, kteří se měli za komunismu lépe.
Nicméně na některých důležitých věcech se společnost shodne. Slováci vědí, že jsou malým národem s malým významem. Jsou realisté, vědomí si své provinčnosti. Jejich národní vlastností je schopnost přežít a adaptovat se a zároveň mají jakousi historickou moudrost, která jim radí být co nejblíže Západu a příliš za ním nezaostávat. Proto patří Slováci k největším příznivcům EU a proto je například Česko jejich národním referenčním rámcem, horizontem, k němuž neustále vzhlížejí, byť jsou už v mnoha ohledech dokonce o krok před ním.
Po dosti dramatických dvaceti letech vývoje ve skocích lze říct, že Slováci dozráli v politický národ se sympatickým sklonem ke střízlivosti.
Text vyšiel v denníku MF Dnes.