Znovuzrození, hledání / Esej

Dvacet let svobody a demokracie po roce 1989 má pro řadu Poláků z historických důvodů značný symbolický význam. Je to překonání dějinného, téměř metafyzického fatalismu, který ve 20. století zastínil meziválečné Polsko, přesněji řečeno druhou republiku, což byl projekt moderního, mnohonárodnostního státu, který se po více než sto letech nebytí znovuzrodil v roce 1918.

Tato svobodná republika byla doslova rozdrcena dvěma totalitními režimy: nacistickým Německem a komunistickým Ruskem.

Když dnes Poláci rekapitulují úspěchy a neúspěchy minulých dvaceti let, dělají to z perspektivy onoho přerušeného státního projektu, ale také s vědomím, že třetí republika právě dosáhla plnoletosti.

První dějství patřilo Kwasniewskému

Posledních dvacet let ve vývoji Polska se dělí na dvě vzájemně propojená období. Symbolem prvního se kupodivu nestal Lech Walesa, legendární a světoznámý vědce stávky v gdaňských loděnicích v roce 1980 a hnutí Solidarita, ale jeho protivník. Mladý, ambiciózní činovník poslední dekády komunistického režimu v Polsku Aleksander Kwasniewski seděl u kulatého stolu na opačné straně než Walesa. A přece v roce 1995 získal hlasy většiny Poláků, unavených drastickou ekonomickou léčbou Leszka Balcerowicze a profesorským tónem dřívějších disidentů, kteří vedli vlády do roku 1993. Vítězství mladého postkomunistického funkcionáře nad Lechem Walesou v prezidentských volbách symbolicky stvrdilo fakt, že postkomunistické struktury převzaly kontrolu nad procesem transformace Polska a jsou schopny ho řídit.

Postkomunistická transformace, kterou ztělesňoval Aleksander Kwasniewski, a deset let, která strávil ve funkci prezidenta, se jistě mohou pochlubit řadou úspěchů. Ekonomické proměny odvrátily hospodářský úpadek Polska, které ještě na počátku 90. let stálo na pokraji bankrotu, a vedly zemi cestou růstu. Přijetí nové ústavy v referendu v roce 1997 Polsku po sedmi letech od znovuzískání svobody přineslo konečné státoprávní obrysy. Postkomunisté polskou politickou scénu očividně stabilizují, neutralizují kritiku společensky nákladných hospodářských reforem a dokážou navázat úzkou spolupráci s církví a liberální částí opozice i přes zřetelné historické a světonázorové odlišnosti. Zvolili rovněž výrazně prozápadní kurz v zahraniční politice, korunovaný přijetím Polska do Severoatlantické aliance a také kladným výsledkem referenda o vstupu země do Evropské unie.

Účty za postkomunistické vládnutí

Cena postkomunistické transformace je však vysoká. Korupce ve státních strukturách, neprůhledné vlastnické vztahy, podvodná privatizace a neprovedení restituce, potlačení hospodářské a společenské energie prosazováním zájmů oligarchické nomenklatury nebo nevyřešená tíha dávných komunistických zločinů a odpovědnosti.
Všechny tyto jevy jsou stále tíživější a v důsledku toho je fenomén postkomunistické transformace čím dál tím více paradoxní.

Na jedné straně se otevírají možnosti pro rozvoj nezávislého státu (otevřenost vůči Západu, politická stabilizace), ale zároveň mohou způsobit zpomalování, nebo dokonce znemožnění rozvoje země (korupce, nomenklatura, oligarchizace).

V letech 2001 až 2005 došlo ve vědomí Poláků ke kulminaci tohoto vývoje. Byly to roky závažných událostí. Teroristický útok na Světové obchodní centrum zničil sen o konci dějin i obraz Západu jako bezpečného přístavu. Mnoho Poláků si uvědomilo, jak křehké je jejich bezpečí. Rozhodnutí o polské účasti ve válce v Iráku a později angažmá v oranžové revoluci na Ukrajině vtáhlo Polsko do geopolitické hry velmocí. Ohlašovalo také rozpory s velkými státy evropského kontinentu i s Ruskem a nastolilo požadavek vnitřní mobilizace společnosti v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky.

Polsko musí si formulovat, čím chce vlastně být, jakou roli chce hrát.

Smrt papeže Jana Pavla II. – Poláka, který pro mnoho krajanů představoval otce a záruku ideového bezpečí – přinesla většině společnosti otřes a vyvolala otázky po perspektivách nejisté budoucnosti. Vstup do Evropské unie potom podnítil novou vlnu diskusí o tom, jakou roli má hrát Polsko a co znamená polskost ve sjednocené Evropě. V té době se Polsko ocitlo ve velké nejistotě, která do značné míry obnažila slabost, nekompetentnost a nevhodnost dosavadních postkomunistických přístup? vládnoucích elit vůči novým výzvám. Poslední kapku v rozčarování veřejnosti představovala tzv. Rywinova aféra, která zcela demaskovala cynismus oligarchie vládnoucí Polsku.

Změnu přinesl Kaczynski

K zásadní změně došlo v roce 2005. Novým prezidentem byl zvolen Lech Kaczynski, charizmatický muž někdejší Solidarity. V témže roce získaly v parlamentních volbách jasnou většinu dvě politické strany, jejichž politický rodokmen vyrůstal ze Solidarity – Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského i Občanská platforma Donalda Tuska. Obě získaly podporu na základě radikální kritiky postkomunistického způsobu vládnutí ve třetí republice, jak se nazývá Polsko po roce 1989, a s heslem vybudování od základu nové Čtvrté republiky. Ale společné kořeny a východiska obou stran se nestaly zárukou politické jednoty. Ačkoli většina voličů očekávala vytvoření vládní koalice obou stran, nestalo se tak. Příčiny neshody jsou dodnes zahaleny mračny neověřených výkladů. Rozhodně se od té doby Právo a spravedlnost a Lech Kaczynski snažili uskutečňovat jednotlivé body programu Čtvrté republiky, především bojem s korupcí (úspěšným) a sebevědomou zahraniční politikou (hlavně směrem na evropský východ a také při zajišťování energetické bezpečnosti).

Polsko-polská válka

Ale aby strana Právo a spravedlnost mohla vládnout, musela vytvořit koalici s okrajovými, populistickými stranami, což si vysloužilo ostrou kritiku doma i v zahraničí. Občanská platforma se zatím vzdalovala od výchozích hesel o Čtvrté republice a stávala se stále kritičtější vůči politice Práva a spravedlnosti. Výchozí nesoulad mezi oběma stranami a jejich politickými vědci se proměnil ve vzájemnou totální válku, již někteří dokonce překřtili na válku polsko-polskou.

Vítězství Občanské platformy ve volbách v roce 2007 a utvoření vlády Donalda Tuska napětí v tomto politickém sporu ještě zvýšilo. Důsledky nelze přehlédnout. Patřilo k nim také rozhodnutí, že se v květnu 2010 u příležitosti 70. výročí masakru vydají do Katyně dvě samostatné polské delegace. Prezident Lech Kaczynski umírá se ženou a 94 dalšími účastníky prezidentské výpravy 10. dubna při leteckém neštěstí u Smolensku.

Kam tedy Polsko míří? Jaká je bilance dvacetiletí plného změn, úspěchů, ale i tragédií? Polsko je největším státem středoevropského regionu a Poláci jsou ambiciózní, plní energie a jsou si vědomi vlastní hodnoty. Proto dnešní Polsko, které má tolik za sebou, zůstává stále unfinished business, nedokončeným projektem, nedopsanou větou. Stojí před velkými výzvami, jako je nezbytnost vybudování moderní dopravní infrastruktury, která usnadní hospodářský rozvoj; musí také najít způsob, jak se účinně zapojit do globálního vývoje vědy a technologií.

Polsko musí teprve samo na sebe vymyslet, což platí v rozměru státním, středoevropském i celoevropském. Musí si formulovat, čím chce vlastně být, jakou roli chce hrát.

Text vyšiel v denníku MF Dnes.