Foto: David Neff, MAFRA
Arnošt Lustig zemřel v sobotu ráno ve věku čtyřaosmdesáti let. Nikdy jsme se nepotkali. Ale znám ho dobře. Člověk přečte knížku a pozná autora líp, než kdyby ho někdy potkal.
Měl vlastně jedno hlavní téma: psal o tom, co zažil jako mladý kluk. V šestnácti letech byl poslán do Terezína. Později poznal Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze.
Obyčejný příběh jednoho Žida, zaslechl jsem nedávno v kavárně jednoho člověka komentovat zprávu o Lustigově nemoci. Říkal to své partnerce nahlížeje do novin. Pomyslel jsem si, jak velice se mýlil.
Kdo prožil konec světa, a komu se ho podařilo přesto zázrakem přežít, ten se od té chvíle dívá na život a na lidi jinak.
Psal o tom, co přežil Příběh Arnošta Lustiga je zcela neobyčejný. Kdyby byl obyčejný, nepřežil by nacistický koncentrák a nenapsal by žádnou knihu.
Když po válce vyprávěl lidem, co zažil, viděl, že vyprávění nikdo nevěří. Historky se minuly účinkem. Tak je napsal a zjistil, že slovo psané má docela jinou sílu. Stal se spisovatelem a napsal od té doby dlouhou řadu knih. A protože autorova formativní léta jsou léta dětství a mládí, psal hlavně o tom, co zažil, nebo spíš přežil.
Každý člověk v sobě nosí nějaký příběh. Nějaký román, v němž listuje a k němuž se vrací a v němž také občas škrtá. Člověk, který ztratí paměť, existuje, ale vlastně nežije. Nemůže se vracet do minulosti, nemůže přemítat v dřívějších kapitolách svého románu, bez ohledu na to, jestli jsou stránky šťastné, nebo kruté.
Rozdíl mezi tím, kdo se vrací ke svým vzpomínkám, a nemá odvahu je dát na papír, a mezi tím, kdo tu kuráž má, spočívá v tom, že tomu druhému se říká spisovatel. Myslím, že Arnošt Lustig se stal spisovatelem proto, že musel. Psaní se mu stalo smyslem existence. Chtěl předat zprávu o tom, co prožil. To se mu skvěle podařilo. Démanty noci a Dita Saxová patří do zlatého fondu české poválečné literatury.
Dva a dva
Nedávno vyšla knížka Tachles. Je to rozhovor, který vedl s Lustigem Karel Hvížďala. Je to pěkný a bohatý text. Přečetl jsem si knížku a stále se k ní vracím.
Nevím proč, ale pokaždé se mi při listování tou knihou vybaví anekdota.
Dva Židé jdou za války opuštěnou ulicí a zaslechnou za sebou kroky. Otočí se a vidí dva chlapy v hnědých košilích.
“Pospěšme si, ať už jsme doma,” říká jeden z těch rasově podřadných občanů.
“Máš strach?” ptá se ho druhý.
“Mám. Oni jsou dva, a my jsme sami.”
Arnošt Lustig měl skvělý smysl pro humor. To je tak trochu odměna tomu, kdo má nadhled.
Tvrdil, že za to nemůže, že jeho pohled na svět není výsledkem nějaké moudrosti, ale prostě jeho povahy. Myslím, že se trochu mýlil.
Kdo se dovede dívat na svět bez předsudků a bez ohledu na to, zda mluví o Češích, Němcích, Židech, cikánech nebo rákosnících, kdo nesoudí a neodsuzuje, kdo nedává lehce palec dolů, ale snaží se chování těch druhých pochopit, ten se tak sotva mohl narodit. Myslím si, že kdo prožil konec světa, a komu se ho podařilo přesto zázrakem přežít, ten se od té chvíle dívá na život a na lidi jinak. Přesvědčil mne o tom otec, který prošel za války podobnou cestou jako Lustig a přiváděl mne i sourozence kdysi v úžas svým pohledem na svět.
Listuju znovu knihou Tachles a zas mne napadá anekdota.
Na palubě z Hamburku plujícího parníku se potkají dva němečtí Židé.
“Vidím, že se ti taky podařilo vystěhovat,” praví první.
“Měl jsem velký štůstí, říká druhý.”
“A kam?”
“Do Anglie. A ty?”
“Do Hongkongu. Tak daleko?” žasne druhý pasažér.
“Daleko? O d k u d ?”
Arnošt Lustig uměl vtipy sypat z rukávu a osobitě je vyprávět.
Jsou dvě možnosti: buď anekdotu zná a pak si ji trochu upraví, jak bývá zvykem, až se k němu donese – anebo ji nezná.
V každém případě doufám, že ji přijme jako pozdrav.
Daleko?