Drama v severní Africe otevřelo otázku liberálního intervencionismu. Intervenovat, či neintervenovat? Toť otázka. Připravenost šalebného diktátora Kaddáfího zabíjet Libyjce, o nichž říká, že ho „milují“, nás vrací ke klíčové debatě současnosti. Je zřejmé, že při pohledu na Kaddáfího letadla útočící na města je přinejmenším legitimní otázka, zda by zahraniční mocnosti měly zasáhnout a zabránit zabíjení lidí. Někteří Libyjci si myslí totéž, soudě podle názoru blogera z Tripolisu zveřejněného na webu deníku The Guardian, který se sice vehementně staví proti „jakékoli vojenské pozemní akci zahraničních armád“, ale přivítal by uvalení „bezletové zóny“. Fakt, že západní země jako Británie či Itálie ještě […]

„Nikdo ji nepředpověděl, ale každý ji umí vysvětlit.“ Tato slova byla vyřčena o jiné revoluci, ale platí i pro tu, která se odehrává v Egyptě. „Mysleli jsme, že vydržíme sotva pět minut,“ vzpomíná jeden z organizátorů prvního protestu z 25. ledna. Pokud by měl pravdu a Mubarakova policie by zadusila revoluci v zárodku, internet by byl zahlcen články expertů vysvětlujících, proč „Egypt není Tunisko“. Místo toho je dnes web plný sebevědomých vysvětlení toho, co nikdo neočekával. Tolik k iluzím retrospektivního determinismu. Davy v Káhiře dokázaly, že se Samuel Huntington mýli. Než se dostanu dál, dovolte mi dvě poklony. Ta první, […]

Kleenexová revoluce? Nějak mám pocit, že to bude jinak. Pokud tedy nedáte na slova libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Ten v televizním projevu, v němž odsoudil lidové povstání proti spřátelenému diktátorovi sousední země, hřímal: „I vy, moji tuniští bratři, možná čtete tenhle Kleenex a prázdné žvásty na internetu.“ (Kaddáfí totiž přezdívá WikiLeaks značkovými ubrousky Kleenex.) „Staneme se snad oběťmi Facebooku, Kleenexu a YouTube?“ Jelikož je Kaddáfí jenom další diktátor, doufám, že odpověď zní: Ano. Ať s nimi Kleenex vytře podlahu, pěkně s jedním po druhém, jako se vytírají chuchvalce hlenu. Facebook, WikiLeaks a Twitter přispěly k pádu režimu v Tunisku, nepřeceňujme […]

Je to sen každého historika. Je to nočná mora každého diplomata. Celý svet si teraz môže prečítať dôverné správy priateľov, spojencov a rivalov, okorenené úprimnými a občas drsnými komentármi amerických diplomatov. V priebehu najbližších týždňov sa novinoví čitatelia všade na svete pochutnajú na niekoľkých chodoch hostiny z dejín súčasnosti. Historici obyčajne musia čakať 20 či 30 rokov, kým nájdu takéto poklady. Teraz máme prístup k správam, z ktorých mnohé majú len o čosi viac než 30 týždňov. Je to veru bohatá nádielka. Obsahuje vyše 250 000 dokumentov. Časť z nich som si už stihol pozrieť v prehliadanej databáze, ktorú z nich vytvoril denník the Guardian a väčšina z nich má vyše […]

Ak chceme pomôcť Aun San Su Ťij a veci slobody v Barme, musíme dúfať, že India znovu objaví svoje lepšie ja. Najväčšia demokracia sveta musí súrne prehodnotiť svoj prístup k jednej z najhorších diktatúr sveta, ktorá sa rozčapila priamo pri indických dverách ako ropucha. Inak je tu len mizivá pravdepodobnosť, že slabá a nejednotná opozícia vnútri Barmy a spojené sily Západu dokážu vyvinúť dostatočný tlak, aby mala šancu zvíťaziť nenásilná vyjednávacia revolúcia, ku ktorej sa znovu prihlásila oslobodená hrdinka. Kým sa barmskí generáli môžu spoliehať na pragmatiku čínskej strategickej a komerčnej politiky a na váhavosť Tajska a ostatných krajín ASEANu, vedenú obchodnými záujmami a hladom po energii, India […]

Když David Cameron a Barack Obama minulý týden předstoupili po svém srdečném rozhovoru před novináře v Bílém domě, nezmínili, zda se bavili také o vnitřní politice ve svých zemích. Pokud ano, v takovém případě musel Obama zelenat závistí. Obama je stejně jako Cameron politikem liberálního středu. Znovu a znovu se pokouší překlenout propast, a když mluvil o snížení deficitu a ekonomických stimulech, mluvil také o své naději, že „v těchto věcech najdeme nadstranické řešení“. Dal by cokoli za to, kdyby měl solidní parlamentní většinu podle koaličního vzoru svého britského partnera Camerona (tedy jeho koalici konzervativců a liberálních demokratů). Vzdor mnoha […]

Britskí Liberálni Demokrati by sa mali premenovať na Liberálov. Hneď vysvetlím prečo. Po prvé, názov Liberálni Demokrati je dosť nezmyselný. Akože sú to liberálni demokrati na rozdiel od neliberálnych demokratov? Alebo na rozdiel od liberálnych antidemokratov? Zaužívaná skratka ‚LibDem‘ je ešte prázdnejšia. Znie to ako rozpačitý kompromis, čo je vlastne veľmi výstižné. Keď sa Liberálna Strana, stará strana s veľkolepou tradíciou, r. 1988 zlúčila s novo vytvorenou Sociálno-demokratickou stranou, ktorá sa odtrhla od Labouristov (tí v tom čase neboli zvlášť liberálni), nový subjekt dostal názov ‚Sociálni a liberálni demokrati‘. „Bolo nám jasné, že potrebujeme jednoduchý, krátky názov“, spomína vtedajší predseda strany Paddy Ashdown v poznámke […]

Cítil jsem, že nastal čas seznámit se s všemocným. Mám samozřejmě na mysli finanční trhy. Třesou se před nimi kolena všem vládám světa, každá hlava se jim uctivě klaní. Aby se vyhnul jejich hněvu, ohlásil britský ministr financí George Osborne nejdrakoničtější škrty, co paměť sahá – položil tuto oběť na oltář boha, kterého nazýváme jednoduše „trhy“. Finanční trhy jsou zděšené – ke krizi, kterou by si přály odvrátit, totiž samy přispívají. A tak jsem posledních pár týdnů mluvil s investory, stratégy a analytiky na londýnské burze. Musím ovšem hned v úvodu říct, že jsem na tomto poli úplný novic a […]

Minulý pátek se Nicolas Sarkozy a David Cameron připojili k francouzským a britským veteránům, aby společně oslavili 70. výročí rozhlasového vysílání, v němž Charles de Gaulle vyzval Francouze k povstání proti Hitlerovi. Ve stejný den, 18. června 1940, Winston Churchill v legendárním projevu na půdě parlamentu oznámil, že bitva o Francii skončila, zatímco zápas o Británii právě začíná. Léto 1940. Churchill a de Gaulle. Tato chvíle a tito dva muži nikdy nepřestali určovat dějiny Velké Británie a Francie. Britská zahraniční politika není od roku 1940 ničím jiným než poznámkami k Churchillovi, francouzská zase k de Gaullovi. Oba státníci, spisovatelé a […]

“Rovnost platů! Rovnost platů!“ Pokřik doléhal k oknům mého hotelu v norském Oslu, jak stávkující pochodovali k budově norského parlamentu. Je to možné? I v ráji se stávkuje? Podle všech měřítek se Norsko nejvíce blíží ráji na zemi. V přepočtu na obyvatele je jednou z nejbohatších zemí světa a také jednou z nejvíce rovnostářských. Sociální systém mu mohou závidět všichni sociální demokraté. Loni Norsko vedlo žebříček zemí podle “indexu lidského rozvoje“, jenž je výslednicí očekávané délky života, gramotnosti a životní úrovně. Norsko je svobodné, bohaté, mírumilovné, bezpečné, zdravé a – pokud je možné měřit i takové věci – šťastné. Ach […]