Když David Cameron a Barack Obama minulý týden předstoupili po svém srdečném rozhovoru před novináře v Bílém domě, nezmínili, zda se bavili také o vnitřní politice ve svých zemích. Pokud ano, v takovém případě musel Obama zelenat závistí.
Obama je stejně jako Cameron politikem liberálního středu. Znovu a znovu se pokouší překlenout propast, a když mluvil o snížení deficitu a ekonomických stimulech, mluvil také o své naději, že „v těchto věcech najdeme nadstranické řešení“. Dal by cokoli za to, kdyby měl solidní parlamentní většinu podle koaličního vzoru svého britského partnera Camerona (tedy jeho koalici konzervativců a liberálních demokratů).
Foto: Reuters
Vzdor mnoha kompromisům se Obamovi nepodařilo získat pro svou reformu zdravotnictví ani jeden republikánský hlas ve Sněmovně reprezentantů. Pro jeho velkou reformu finančních institucí hlasovali v Senátu jen tři republikáni, pro rozšíření podpory v nezaměstnanosti dostal dva jejich hlasy. V televizi, rozhlase či na webu jsou Američané bombardováni soubojem dvou politických táborů tak drsně, že pokřiky na premiéra v britském parlamentu vypadají jako nevinné škádlení na čajovém dýchánku. A tady v Americe úplně jiné „čajové dýchánky“ dláždí cestu populistickému hnutí Sarah Palinové.
Jeden ze stereotypních názorů o Americe hlásá, že americká politika je taková, jaká je celá země – rozdělená napůl. Existuje prý modrá Amerika a rudá Amerika a tyto dvě se nikdy nesetkají. Právě na vyvrácení tohoto stereotypu postavil Obama svou prezidentskou kampaň. Neexistují modré a rudé státy, trval na svém, jen Spojené státy americké. Hlubší průzkumy opravdu ukazují různé odstíny mezi modrou a červenou a také fakt, že stále více voličů se považuje za nezávislé (i když v tomto okamžiku Obamovi právě nefandí). Respektovaná agentura Pew Research Centre mluví o „rostoucím politickém středu“.
Pozor na Becka
Proč se tedy tento proces neprojevuje v politice, jíž jsme v Kongresu a v amerických médiích svědky za posledního půldruhého roku Obamovy éry? Ptal jsem se na to Američanů celý minulý týden.
Jedna z odpovědí byla jednoduchá: manipulace voleb. Britští konzervativci mohou být nešťastní z pravidel volebního systému, ale to není nic ve srovnání s tím, že se v Americe už po mnoho let rozdělují volební obvody tak, aby se zabezpečila křesla pro republikány či demokraty. Protože členové Sněmovny reprezentantů čelí každé dva roky novým volbám a protože potřebují získat spoustu peněz od partajních sponzorů nebo zájmových skupin, jsou nuceni stabilizovat své pozice tím, že se ideologicky stále více vyhraňují. Aby bylo jasno, britský volební systém také není ideálem pro tvorbu liberálního středu, ale jeho pokroucení se ani zdaleka nevyrovná tomu americkému.
Také americká média, zejména televize a rozhlas, se zdají být politicky stále uřvanější. Dlouhá léta v tom vedla televize Fox News, ale dnes i takový Keith Olbermann z MSNBC je téměř stejně tak stranický nalevo jako Glenn Beck z Foxu napravo. Takzvaná „doktrína férovosti“, kterou se americké televize a rozhlas kdysi snažily dodržovat, vypadá dnes stejně zastarale jako ruční psací stroj.
Nemilosrdná bitva v americké politice a v médiích zatěžuje zemi.
Tato média mají přitom velkou moc. Obamova administrativa se právě teď sama vmanévrovala do trapné hádky, když nutila Shirley Sherrodovou, černošskou představitelku ministerstva zemědělství, aby rezignovala. Fox News totiž upozornila na videoklip zveřejněný jednou pravicovou webovou stránkou, podle něhož měla Sherrodová mít „rasistické“ poznámky proti bílým. I když se později ukázalo, že je to ve skutečnosti naopak, jeden důležitý člověk z ministerstva nutil Sherrodovou k rezignaci s argumentem, že „jinak si ji podá Glenn Beck“.
Jistě, Downing Street v Londýně je téměř stejně vyděšen z bulváru Daily Mailu. Jenže jeden z nejvíce viditelných (a slyšitelných) rozdílů mezi americkou a britskou politickou atmosférou se dá vyjádřit třemi písmeny: BBC. Právě díky dominantnímu veřejnoprávnímu médiu, které ještě stále trvá na férovosti a vyváženosti, se daří chránit prostředí liberálního středu, po kterém Obama tak volá. A umožňuje mu dokonce vzkvétat. V Británii.
Kam by patřil Cameron
Je pravda, že americké „kulturní války“ na téma interrupcí či partnerství gayů jsou možná méně zákeřné než kdysi. Jak však dokazují parodie na Sarah Palinovou a její „pro life“ agendu, toto téma ani zdaleka neslábne. Tento typ politické debaty je v současné Británii nemyslitelný, neboť společenský liberalismus šedesátých let zvítězil dokonce i mezi konzervativci. Cameron se svými liberálními názory a podporou veřejného zdravotnictví by v Americe nikdy nezískal nominaci republikánů. Nanejvýš by se díky svému fiskálnímu konzervativismu přiblížil k „modrému křídlu“ demokratů.
Ve skutečném životě se mnoho Američanů vzdálilo této kulturní dichotomii anebo ji přinejmenším nepovažují za to hlavní, ale pokud si zapnete televizi nebo posloucháte americké politiky, vůbec to nezjistíte. Výjimkou je prezident. V období studené války dosáhla v Americe snaha o nadstranickost významného úspěchu v oblasti zahraniční či bezpečnostní politiky a také do domácí politiky se přenesly ozvěny mezinárodní soutěže společenských a ekonomických systémů. Byť to do jisté míry platí dodnes, nezdá se, že by se Amerika v mezinárodní soutěži začala znovu angažovat.
Přitom jako velmoc čelí novým výzvám. Čína a další vynořující se obři východu a jihu se mohou ukázat být ještě impozantnějšími soupeři, než byl kdysi Sovětský svaz nebo než může vůbec někdy být agresivní islamismus. Kdykoli se vracím do USA, zdají se mi letiště, silnice i veřejné prostory stále otlučenější a staromódnější. Jistě, v Americe stále najdete úžasné příklady inovace technologické či designové – pomyslete třeba na iPad –, ale jsou to ostrovy modernity v opuštěném moři. Obama si přeje, aby Amerika byla první v oblasti zelených technologií, ale zdá se, že vedení přebírá Čína. Amerika potřebuje uvolnit přirozené síly inovace v soukromé sféře a potřebuje také solidní rámec veřejné regulace a v některých oblastech také vládní pobídky. Aby toho dosáhl, potřebuje Obama hlasy republikánů v Kongresu. A bude je potřebovat ještě víc po očekávané prohře demokratů v listopadových volbách. V tomto okamžiku se však nezdá, že Americe bude dopřána politika, jakou zoufale potřebuje.
Text vyšiel v denníku The Guardian.