„Nikdo ji nepředpověděl, ale každý ji umí vysvětlit.“ Tato slova byla vyřčena o jiné revoluci, ale platí i pro tu, která se odehrává v Egyptě.
„Mysleli jsme, že vydržíme sotva pět minut,“ vzpomíná jeden z organizátorů prvního protestu z 25. ledna. Pokud by měl pravdu a Mubarakova policie by zadusila revoluci v zárodku, internet by byl zahlcen články expertů vysvětlujících, proč „Egypt není Tunisko“. Místo toho je dnes web plný sebevědomých vysvětlení toho, co nikdo neočekával. Tolik k iluzím retrospektivního determinismu.
Davy v Káhiře dokázaly, že se Samuel Huntington mýli.
Než se dostanu dál, dovolte mi dvě poklony. Ta první, nejhlubší, patří těm, kdo to začali, s velkým osobním rizikem, bez podpory Západu, údajně milujícího svobodu, a proti režimu, jenž neváhal mučit. Druhá poklona patří paní Štěstěně, která, jak věděl už Machiavelli, se na všech historických událostech podílí celou polovinou. Žádná revoluce by se nikdy nikde neuskutečnila bez statečných osobností a dávky štěstí.
Determinismy a analogie
Tato revoluce má jednu oběť, z jejíž smrti se můžeme radovat – tou obětí je zažitý kulturní determinismus a jeho tvrzení, že Arabové a muslimové netouží po svobodě, důstojnosti a lidských právech. Jejich „kultura“ je vede jiným směrem, tvrdil nám Samuel Huntington a další. Povídejte to lidem tančícím na náměstí Tahrír. To neznamená, že nábožensko-politické modely jak radikálního, tak konzervativního islámu a specifické dědictví arabských dějin neztíží přechod k liberální demokracii. Určitě ano. Je dokonce možný i děsivý vývoj. Ale už samotná povýšenecká myšlenka, že „něco takového se tady nemůže stát“, byla vyvrácena v ulicích Tunisu i Káhiry.
Když už mluvíme o determinismu, podívejme se na ten technologický, který se projevuje ve sloganech jako facebooková, twitterová či al-džazírová revoluce. Z rozhovorů s mými přáteli v Káhiře jasně vyplynulo, že tato média hrála klíčovou roli v prvních protestech a hrají i teď, když ze zástupce Googlu v Egyptě Waela Ghonima, jehož právě propustili z vězení, dělají národního hrdinu.
Stejně jako v Tunisku měla interakce sociálních sítí s obrovskou silou televize katalyzační efekt. Televize Al-Džazíra vystavěla podmanivý příběh o boji za svobodu a Ghonim se stal hrdinou díky tomu, že hned po propuštění se dostal do egyptské televize, kde jej veřejnost mohla poprvé spatřit. Je tedy pravda, že tato nová i stará média mají obrovský význam, ale je také pravda, že nedokázala například zabránit krachu protestů v Bělorusku a Íránu – neurčují totiž výsledek, jsou jen nosiči zpráv.
A co historické analogie? Už jsem přestal počítat články kladoucí si otázku, zda je toto arabský rok 1989. „Pád berlínské zdi arabského světa“, hlásá jeden titulek. „To není rok 1989“, naříká další. Srovnání s revolucí ve východní Evropě nám sice možná neřekne tolik o tom, co se děje v Egyptě, Tunisku či Jordánsku, ale zcela určitě nám něco řekne o samotném roce 1989. Není totiž pochyb, že rok 1989 se stal modelem a metaforou revolucí pro 21. století. Zapomeňte na 1917, 1848 nebo 1789.
V analogiích je však ještě jeden rok – 1979 v Íránu jako model nástupu radikálních, násilných islamistů. Roger Cohen z The New York Times se přímo ptá, zda jsme v Egyptě svědky Teheránu 1979, nebo Berlína 1989? Odpověď je však nasnadě: jsme svědky Káhiry 2011. Mám na mysli hlubší smysl výjimečnosti každé takové události. Charakteristické pro každou opravdovou revoluci je vznik něčeho nového na jedné straně a návrat potlačené lidské univerzality na straně druhé.
Na Káhiře 2011 je nové to, že Arabové a muslimové povstali ve velkých počtech, s odvahou a (většinou) mírumilovnou disciplínou na obranu základní lidské důstojnosti a proti zkorumpovaným utlačovatelům. Nová je také míra decentralizace sociální sítě demonstrantů – i ti nejlépe informovaní si kladli otázku: „Kdo to organizuje?“ Nový je také faktor věku – polovině populace v těchto zemích je méně než 25 let.
Staré je na Káhiře 2011 – tak staré jako pyramidy a lidská civilizace – překonání strachu a smysl, jakkoli prchavý, pro svobodu a důstojnost. Mé srdce plesalo při pohledu na jásající davy v Káhiře minulý týden. Musíme si ovšem připomínat, že tyto okamžiky jsou pomíjivé a těžká dřina na upevňování svobody teprve začíná.
Dvě potřebné okolnosti
Do tohoto okamžiku jsme si mohli vystačit s historickými analogiemi, ale od této chvíle musí následovat důkladná analýza na základě informací z první ruky. Nicméně i historická srovnání mohou nabídnout jistou zkušenost, která ukazuje, že revoluce se může rychle zvrhnout a že k tomu, aby šla správnou cestou, bude potřebovat zvláštní příznivé okolnosti.
Prozatím nevidím ani na straně oficiální moci, ani na straně opozice přísliby správné cesty: organizované, důvěryhodné partnery, kteří by měli vyjednávat o proměně režimu na demokracii. Jistě, nějaké zárodky organizace se zrodily na náměstí Tahrír. Ve Waelu Ghonimovi mohou lidé vidět symbol revoluce a jejího vůdce. Jsme však stále velmi daleko od utvoření aliance opozičních sil, která by přenesla tlak davů za jednací stůl. Na oficiální straně musí Husní Mubarak a jeho viceprezident umožnit sestavení prozatímní vlády na čele s někým, koho budou všichni (nebo aspoň většina) akceptovat – třeba někoho, jako je zkušený Amr Músá, generální tajemník Ligy arabských států. Jen když se stanou tyto dvě věci, můžeme začít věřit, že egyptská revoluce se vydala správnou cestou.
Foto: Sean Smith / The Guardian
Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v týždenníku Respekt.