Drama v severní Africe otevřelo otázku liberálního intervencionismu.
Foto: Suhaib Salem / Reuters
Intervenovat, či neintervenovat? Toť otázka. Připravenost šalebného diktátora Kaddáfího zabíjet Libyjce, o nichž říká, že ho „milují“, nás vrací ke klíčové debatě současnosti.
Je zřejmé, že při pohledu na Kaddáfího letadla útočící na města je přinejmenším legitimní otázka, zda by zahraniční mocnosti měly zasáhnout a zabránit zabíjení lidí. Někteří Libyjci si myslí totéž, soudě podle názoru blogera z Tripolisu zveřejněného na webu deníku The Guardian, který se sice vehementně staví proti „jakékoli vojenské pozemní akci zahraničních armád“, ale přivítal by uvalení „bezletové zóny“. Fakt, že západní země jako Británie či Itálie ještě nedávno zbaběle zobaly Kaddáfímu z ruky a prodávaly mu zbraně, které teď může obrátit proti svým vlastním lidem, dělá z otázky intervence věc ještě významnější.
Pokřivená debata
Celá debata o tzv. liberálním intervencionismu je však pokřivená dvojím způsobem. Především, intervence je obvykle redukována na vojenskou operaci a pomíjí přitom celou paletu jiných možností. Dokonce i humanitární pomoc obětem toho, co v Libyi začíná vypadat jako občanská válka, je svým způsobem intervence. Možné jsou však i další formy, od ekonomické politiky cukru a biče přes diplomatický tlak až po všemožné formy pomoci opozičním skupinám a nezávislým médiím.
Debatu o „liberálním intervencionismu“ pokřivuje i to, že vojenské akce jsou dnes spojovány s něčím, co ve skutečnosti liberální nebylo buď ani trochu, anebo jen v druhém plánu (Afghánistán, Irák). Některá odůvodnění těchto akcí se opírala o liberální argumenty a někteří liberálové je také podporovali, ale podstata akcí liberální nebyla – rozhodně ne v takovém duchu, v jakém Západ vojensky intervenoval v Bosně (byť až příliš pozdě) nebo v Sieře Leone a Kosovu.
Motivy jsou vždy smíšené, ale hlavním důvodem invaze Západu do Afghánistánu bylo to, že al-Káida, tehdy sídlící v této zemi, napadla Spojené státy. Tato mise se brzy začala vysvětlovat šířeji, například jako obrana utlačovaných žen – mimochodem dobrý liberální důvod, z něhož dnes ovšem Západ tiše a stydlivě ustupuje. V každém případě lze bezpečně vsadit na to, že George W. Bush před 11. zářím 2001 mnoho myšlenek utlačovaným ženám v Afghánistánu nevěnoval.
Irák je složitější příběh. Motivy jako frustrace z marných pokusů dopadnout bin Ládina, touha uplatnit obrovskou americkou vojenskou převahu a zájem o iráckou ropu byly od počátku smíchány s neoliberální agendou šíření demokracie, přičemž Irák měl být příkladem pro celý region. Dokonce i falešný argument o zbraních hromadného ničení byl spojován s předešlými případy „liberální intervence“ – Saddám Husajn měl být se svými nukleárními, chemickými a biologickými zbraněmi něco jako druhý Slobodan Milošević.
Jen blázen by neuznal, že vinou invaze do Iráku má „liberální intervencionismus“ špatný zvuk. Nikdo k tomu nepřispěl více než Tony Blair, který nejenže zneužil argumenty o liberálním intervencionismu k ospravedlnění invaze do Iráku, ale pak se objímal s Kaddáfím, tímto Saddámem Husajnem severní Afriky. Obojí bylo špatně!
Přece však, navzdory těmto zvráceným formám liberálního intervencionismu, nenápadně pokračuje vývoj jeho opatrnější, právně ukotvené a skutečně liberální verze. Navazuje na tradici lidských práv po roce 1945 a mezinárodní právo ve spolupráci s OSN a přivedla nás k založení Mezinárodního trestního soudu (ICC) a doktríně „odpovědnosti chránit“ („responsibility to protect“, užívané jako zkratka R2P, pozn. red.). Po pravdě řečeno je křiklavým pokrytectvím, když USA, Rusko a Čína vyhrožují Kaddáfímu, že ho postaví před ICC, jehož autoritu samy neuznaly. Na druhé straně, pokud tato hrozba přesvědčí Kaddáfího stoupence, aby od něj zběhli, lze ji přivítat.
A není to tak, že v konečném důsledku máme nějakou „odpovědnost chránit“ lidi, kteří proti němu povstali – i kdyby to mělo být jen ve formě „bezletové zóny“, zejména když bychom je měli chránit před zbraněmi, jež jsme Kaddáfímu sami prodali?
Pochybnosti
Před deseti lety, kdy mezinárodní komise přišla s myšlenkou o „odpovědnosti chránit“, vyjmenovala šest kritérií, na základě kterých je vojenská akce oprávněná. V podstatě jde o moderní verzi starého katolického standardu „spravedlivé války“ a tato kritéria jsou: oprávněné pověření, spravedlivý důvod, správný úmysl, poslední možnost, přiměřené prostředky a rozumná vyhlídka. Trpká zkušenost od Kosova až po Afghánistán nás naučila, že právě onu „rozumnou vyhlídku“ (na úspěch) je nejtěžší posoudit a dosáhnout.
Pokud použijeme tato kritéria, pak v současné situaci (minulou středu, pozn. red.) pochybnosti o oprávněnosti zavedení „bezletové zóny“ zůstávají. Pokud se ovšem ukáže, že Kaddáfí má opravdu někde ukryté sklady chemických zbraní a může je shodit z nebes, pak se situace může okamžitě změnit. Je třeba mít připraveny plány pro všechny případy, ale ještě jsme nevyčerpali jiné možnosti. Zavedení bezletové zóny může být navíc náročné a s velmi malým účinkem.
V každém případě však jakákoli forma vojenské intervence ze strany Západu – a američtí vojenští experti říkají, že ani zavedení bezletové zóny se neobejde bez bombardování libyjských radarů a protiletadlových zbraní – by zkazila největší a původní slávu těchto událostí, které jsou ve skutečnosti všechny o statečných mužích a ženách osvobozujících sebe sama.