Když Teherán a hlavní světové mocnosti podepsaly předběžnou dohodu o íránském jaderném programu, očekávání byla vysoká. Předminulý týden ale naděje vážně povadly poté, co íránští představitelé vydali několik ostrých prohlášení, izraelský premiér potvrdil svůj odpor k jakémukoli představitelnému kompromisu a několik vlivných amerických senátorů pohrozilo zavedením nových sankcí. Neznamená to, že konečná dohoda s Teheránem je nedosažitelná. Obě strany, Západ i Írán, teď však musí se vší vynalézavostí začít přemýšlet, jak překlenout hlubokou propast a vyhnout se největší překážce, jíž čelí a která se nenachází v zahraničí, ale na domácí půdě. Když ostatní, tak my taky Výroky, jež přitáhly největší […]

Boje mezi sunnity a šíity jsou výsledkem starých chyb, způsobených při vzniku uměle vytvořených států. Blízký východ se v posledních několika měsících zhroutil do spirály násilí ještě více, než bývalo obvyklé. Druhou nejkrvavější občanskou válkou po Sýrii je nyní Irák. Ve Washingtonu mnozí sledují nejnovější hrůzy s pocitem, že vina leží na Spojených státech a že chaos způsobila vláda Baracka Obamy svým „pasivním“ přístupem k regionu. Další americké zásahy jsou ale naopak tím, co celá oblast potřebuje ze všeho nejméně. Blízký východ se ocitl uprostřed sektářské války podobné té, kterou vedli v Evropě katolíci s protestanty v době reformace. Napětí […]

Politici nejvíc mluví o střední třídě, největší pozornost se ale vyplatí zaměřit jinam. Je největším problémem naší doby nerovnost příjmů? Prezident Obama přednesl 4. prosince projev právě na toto téma a vyvolal tím živou debatu. Někteří s ním souhlasí, jiní, především komentátor listu The Washington Post Ezra Klein, naopak tvrdí, že na prvním místě by měla stát otázka nezaměstnanosti. Obama ve svém vystoupení ve skutečnosti prohlásil, že výzvou dne je kombinace nerovnosti s nedostatkem příležitostí k sociálnímu vzestupu. To mi přijde jako správně formulovaná výzva: jak umožnit lidem společenský vzestup a vytvořit tak prosperující střední třídu. Pokud během toho pánové […]

Republikánská strana se vymkla kontrole. Ve snaze vysvětlit chaos, do něhož se teď propadl Washington, se někteří soustředí na ideologii. Komentátoři i politici si všímají, že současná Amerika je více polarizovaná a stejně tak její politické strany, především republikáni. Ta diagnóza je přesná, ještě dlouhodobější dopady ale může mít další příčina nynější krize: zhroucení autorit, speciálně uvnitř Republikánské strany. To může znamenat, že výhrůžky a krize se pro americkou politiku stanou běžnými situacemi. Kdo to tu vede? Na první pohled se dnešní vystupování republikánů hodně podobá situaci v letech 1995 a 1996, kdy si strana držela silné ideologické názory, trvala […]

Foto: Molhem Barakat / Reuters Obamova administrativa je dnes v otázce Sýrie v lepší situaci, než jsme si dokázali ještě nedávno představit, a to bez ohledu na to, jak byla cesta křivolaká a zda se k cíli došlo náhodou, nebo zcela záměrně. Prezident jednal prozíravě, když přijal a začal testovat nabídku Ruska převzít a pokud možno zničit arzenál syrských chemických zbraní. Nabídka ve skutečnosti vnesla do jindy zakalených vod americké zahraniční politiky jistou průzračnost. Pokud chce prezident z nové situace vytěžit zahraničněpolitický úspěch, musí zůstat přehledná i nadále. Pro zásah v Sýrii existují tři rozdílné důvody a různí stoupenci útoku […]

Obamova politika v Sýrii je plná protikladů. V debatě o intervenci do Sýrie panuje příkrý, téměř bizarní nesoulad mezi zvolenými prostředky a cíli. Chceme porazit mocný a krutý režim, zachránit zemi před občanskou válkou a zavést nový, demokratický řád. Ale ti, kdo toho chtějí dosáhnout, zároveň pevně věří, že nesmíme ani uvažovat o nasazení amerických vojáků do pozemních bojů. „To nejhorší, co by Spojené státy v tomto okamžiku mohly udělat, by bylo poslat do Sýrie pozemní vojsko,“ prohlásil nedávno senátor John McCain. Někteří stoupenci amerického zásahu v Sýrii tvrdí, že jeho cílem by mělo být ukončení humanitární katastrofy. V krátkodobém […]

Spojené státy potřebují nalézt nový přístup ke svému věřiteli. V únoru 1972 se Richard Nixon vypravil do Číny a obnovil čínsko-americké vztahy, které byly 23 let u ledu. Během řady klíčových rozhovorů s čínským premiérem Čou En-lajem probral Nixon širší strategický rámec, jímž se budou řídit bilaterální vztahy. Schůzky prezidenta Obamy s prezidentem Si Ťin-pchingem minulý týden mají potenciál vstoupit do historie podobným způsobem – je tu ovšem jedno důležité ale. Čína vždycky brilantně hrála se slabými kartami. Když se Mao Ce-tung a Čou sešli s Nixonem a Henrym Kissingerem, Čína procházela obdobím ekonomického, politického a kulturního chaosu. V hrubém […]

V Sýrii není v sázce americká důvěryhodnost. Kritici Baracka Obamy, kteří požadují vojenskou intervenci v Sýrii, se pustili do způsobu, jakým prezident mluvil o „nepřekročitelné hranici“ (v souvislosti s případným použitím chemických zbraní). Tvrdí, slovy senátorů Johna McCaina a Lindseyho Grahama, že „v sázce je důvěryhodnost Spojených států“. Zřejmě tím chtějí říct, že Írán, Severní Korea a další země celou situaci bedlivě sledují. Připomeňme si, jak se s podobnou krizí důvěryhodnosti vypořádal jiný americký prezident. V roce 1983, krátce po útoku na kasárna americké námořní pěchoty v Libanonu, si byl Ronald Reagan jistý, že pokračující vojenská přítomnost v zemi je […]

Jak by Američané měli přistupovat ke svým muslimům. Čím víc se toho dozvídáme o bratrech Carnajevových, tím závažnější otázky o jejich pádu do náručí terorismu si klademe. Co jsme se dozvěděli o radikálním islámu, ruských přistěhovalcích, muslimských komunitách nebo kolabující integraci imigrantů? Nejpřesnější odpověď je nejspíš: nic moc. Možná jsou ve hře širší souvislosti, ale stejně tak oba bratři nemusí odrážet žádný trend, který by posiloval či rostl. Zdá se, že Carnajevovi byli jen dva mladí muži odcizení společnosti, jež nejdříve pohltila nenávist, a potom se uchýlili k vraždě. Právě to se nám snažil sdělit strýc obou bratrů Ruslan Carni, […]

Fungovaly by její reformy dnes? Vyrostl jsem v obdivu k Margaret Thatcherové. V sedmdesátých letech bylo mnohým z nás v Indii jasné, že socialistické hospodářství nefunguje a že radikální reformy Margaret Thatcherové jsou to pravé ořechové. Co bychom za to dali, kdyby takové názory někdo hlásal v Indii. (Aby na to došlo, muselo uplynout ještě 12 let a dojít k rozsáhlé krizi.) Historie jí dala za pravdu, co se plánů na snižování daní, privatizaci průmyslu a deregulaci týče, z toho se nicméně nedá příliš vyvozovat, co bychom měli dělat dnes. Představte si svět v roce 1979, kdy se Thatcherová dostala […]