Republikánská strana se vymkla kontrole.
Joe Songer / Al.com via Associated Press
Ve snaze vysvětlit chaos, do něhož se teď propadl Washington, se někteří soustředí na ideologii. Komentátoři i politici si všímají, že současná Amerika je více polarizovaná a stejně tak její politické strany, především republikáni. Ta diagnóza je přesná, ještě dlouhodobější dopady ale může mít další příčina nynější krize: zhroucení autorit, speciálně uvnitř Republikánské strany. To může znamenat, že výhrůžky a krize se pro americkou politiku stanou běžnými situacemi.
Kdo to tu vede?
Na první pohled se dnešní vystupování republikánů hodně podobá situaci v letech 1995 a 1996, kdy si strana držela silné ideologické názory, trvala na nich a byla kvůli tomu ochotná přestat financovat chod vlády. Tehdejší hnutí však bezezbytku inspiroval, formoval a řídil šéf Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich. Jeho nynější nástupce John Boehner naopak vývoj situace neřídí, pouze ho sleduje. V devadesátých letech bylo řešení krizí snazší, protože Gingrich byl dost silný na to, aby mohl mluvit za svou stranu. Boehner se naopak bojí, že kdyby k nějaké dohodě s vládou dospěl, jeho spolustraníci se ho zbaví. A obává se toho plným právem: členové Tea Party jej před tím, aby se s Obamou na zdravotní péči, rozpočtu nebo přistěhovalectví dohodl, opakovaně varují.
To, co se děje dnes, je ve skutečnosti hodně jiné než Gingrichovo hnutí „Dohoda s Amerikou“ z devadesátých let. Tea Party je aktivistické hnutí lidí hluboce nespokojených se sociálním, kulturním a ekonomickým vývojem Spojených států v posledních několika desetiletích a vyvěrá zespodu. Naprosto zásadní je pochopit, že jeho stoupenci kladou domnělý úpadek za vinu oběma stranám. V nedávném průzkumu Gallupova ústavu mělo neuvěřitelných 43 procent stoupenců Tea Party negativní pohled na Republikánskou stranu, pouze 55 procent ji naopak vidělo v pozitivním světle. Tea Party vnímá sama sebe jako povstalecké hnutí uvnitř republikánů, nikoli jako loajální součást strany. Současnou krizi pohání rozpad stranické disciplíny stejnou měrou jako nástup extrémních ideologií.
To také vysvětluje, proč teď republikáni nereagují ani na svou tak tradiční mocenskou základnu, jakou je velký byznys. Částí problému je fakt, že velkému byznysu dost dlouho trvalo, než pochopil, jak extrémní Tea Party skutečně je (jeho zástupci se drží zastaralého popisu situace, v němž pro ně největší problém představují demokraté se svými vazbami na odbory). Ale i kdyby se velký byznys vzpamatoval, není vůbec jasné, že by to mělo na Sněmovnu reprezentantů nějaký vliv. Podpora, finance a mediální zájem Tea Party nemají s obchodní komorou mnoho společného.
Konec moci
To je zásadní změna. Republikáni bývali stranou, která věřila v hierarchii. Demokratickou stranu tvořila volná koalice různých zájmových skupin bez stranické disciplíny. Demokraté už 30 let nominují outsidery – George McGoverna,
Jimmyho Cartera, Billa Clintona, Baracka Obamu. Naopak republikáni vždy nominovali muže, na kterého přišla řada – George H. W. Bushe, Boba Dolea, Johna McCaina, Mitta Romneyho. Dnes ale republikánům dominuje Tea Party, jež nemá žádnou organizační strukturu, žádnou platformu, hierarchii ani lídra.
Celý příběh přitom začíná už v sedmdesátých letech: jak přibývalo primárek, upadala moc stranického establishmentu (demokraty to potkalo jako první, to možná vysvětluje opožděný vývoj na pravici). Vývoj však byl urychlen rozvojem technologií a novou organizační strukturou, jež umožnily outsiderům snáze získávat potřebné finance a přístup do nezávislých médií nebo budovat přímý kontakt s voliči. Ve své knize The End of Power (Konec moci) Moisés Naim upozorňuje na to, že tradiční strany jsou v úpadku i jinde. Například v Evropě jsou němečtí sociální demokraté, nejstarší strana v zemi, pouhým stínem své někdejší slávy a vynořují se nové skupiny a strany.
Republikáni možná v určitou chvíli – pravděpodobně po volební porážce – dostanou rozum. Ideologické obraty přicházejí a zase mizí, „rozpad“ moci (Naimův pojem) ale postupuje jen jedním směrem a bude politiku proměňovat i nadále. Americký politický systém dává příležitost k mnoha bezvýchodným situacím a paralýzám, a těch bude přibývat až do okamžiku, kdy dojde k dramatické změně. Bez organizace a schopnosti vést se vládnutí stává obtížným, demokratické vládnutí pak téměř nemožným. Legendární politolog Clinton Rossiter kdysi prohlásil: „Amerika nemůže existovat bez demokracie, demokracie nemůže existovat bez politiky, politika nemůže existovat bez politických stran, politické strany nemohou existovat bez kompromisů a umírněných postojů.“ Doufejme, že se v posledním bodě nemýlil.