Politici nejvíc mluví o střední třídě, největší pozornost se ale vyplatí zaměřit jinam.
Foto: Lefteris Pitarakis / AP
Je největším problémem naší doby nerovnost příjmů? Prezident Obama přednesl 4. prosince projev právě na toto téma a vyvolal tím živou debatu. Někteří s ním souhlasí, jiní, především komentátor listu The Washington Post Ezra Klein, naopak tvrdí, že na prvním místě by měla stát otázka nezaměstnanosti.
Obama ve svém vystoupení ve skutečnosti prohlásil, že výzvou dne je kombinace nerovnosti s nedostatkem příležitostí k sociálnímu vzestupu. To mi přijde jako správně formulovaná výzva: jak umožnit lidem společenský vzestup a vytvořit tak prosperující střední třídu. Pokud během toho pánové z Googlu zůstanou bohatí, nic se nestane.
Vliv na politiku
Když dnes lidé mluví o nerovnosti, většinou mají na mysli tři různé věci. První je neuvěřitelný vzestup nejbohatších. Druhou jsou stagnující mzdy a zhoršující se vyhlídky americké střední třídy. Třetí je pak velký počet lidí na dolních příčkách společenského žebříčku. Jedná se o rozdílné jevy. O tom, zda spolu souvisejí, tedy zda je zlepšování situace nejbohatších příčinou stagnace střední třídy a chudých, probíhá bouřlivá debata a v poslední době se vynořilo několik dobrých studií. Výsledky však zůstávají nejasné.
Vrstva nejbohatších roste na celém světě, Spojené státy ale trendu vévodí. Zdá se přitom, že jev má strukturální příčiny: globalizace a technologický rozvoj je na straně superhvězd, finanční trhy pomáhají bohatým stát se ještě bohatšími. Další důvody jsou politické: nižší daňové sazby a politický vliv finančního sektoru. V Americe jsou ve hře všechny zmíněné síly – technologické inovace, globální dosah ekonomiky i obrovské kapitálové trhy, zároveň ale také daňové škrty, deregulace a mocný finanční průmysl –, takže skutečnost, že právě USA zažívají nejvýraznější vzestup třídy nejbohatších, není žádným překvapením.
Největší výzvou je zjevně snaha oživit vyhlídky střední třídy, protože se týká největšího počtu lidí. Je to však zároveň nejtěžší problém, trvá již čtyřicet let a nalézt trvalé řešení se nedaří. V tuto chvíli máme dostatek důkazů k tomu, abychom mohli tvrdit, že stoupající nerovnost střední třídu vytěsňuje. Přesvědčivý příběh o tom, jak technologie, globalizace a úpadek amerického vzdělání a dovedností přispívají k poklesu mezd průměrných pracujících, bude ale teprve nutné sepsat.
Pomohly by k vytvoření dynamické střední třídy vyšší daně pro bohaté? Možná, není však jasné, jak přesně. Také je nutné nezapomínat, že americký daňový systém postavený na dani z příjmu je již v tuto chvíli progresivnější než evropské systémy, které získávají mnohem větší díl příjmů z nepřímých daní. Deset procent Američanů s nejvyššími výdělky odvádí sedmdesát procent všech federálních daní z příjmu. V New Yorku platí horní jedno procento nejbohatších téměř čtyřicet pět procent všech daní z příjmu.
Někteří analytici tvrdí, že souvislost mezi vzestupem bohatých a úpadkem střední třídy je politická. Bohatí uchvátili politický systém a ždímou z něj, co se dá. Je určitě pravda, že dobře organizovaní bohatí pro sebe dokážou vzhledem k obrovské roli peněz v dnešní politice vylobbovat konkrétní daňové a regulační úlevy. Nezapomínejme ale na to, co se v Americe odehrálo v posledních deseti letech. Program Medicare se dramaticky rozšířil, vznikl téměř kompletní systém univerzální zdravotní péče, energetická politika se změnila v rozporu s přáním ropných a uhelných společností a daňové sazby pro nejbohatší dosáhly nejvyšší úrovně za posledních třicet let. Amerika také před pár lety schválila stimulační program ve výši jednoho bilionu dolarů zaměřený k podpoře zaměstnanosti. Mnohem rovnostářštější Evropa naopak tváří v tvář nejvyšší nezaměstnanosti od časů hospodářské krize seškrtala sociální výdaje. Vývoj událostí tedy o nadměrné politické síle amerických boháčů příliš nesvědčí.
Pouhý zlomek
Ze tří problémů zmíněných na začátku se jako nejsnazší jeví ten, o němž se diskutuje nejméně – osud chudých, jejichž počet dosahuje 46 milionů. Chudí většinou nechodí k volbám a nelobbují a to je také důvod, proč se jim od iniciativ Lyndona Johnsona v šedesátých letech minulého století nedostalo moc pozornosti. Americká vláda jejich problémům mnoho energie ani peněz nevěnuje, zvláště ne chudým dětem, jež trpí podvýživou, špatnou zdravotní péčí a přístupem ke vzdělání, což dále podrývá jejich šanci z pasti chudoby uniknout. Prostředky potřebné k zásadní změně by přitom představovaly pouhý zlomek toho, kolik vynakládáme ve Spojených státech ve prospěch střední třídy.
Všechny odpovědi neznáme, pokud ale hledáme program, který by pravděpodobně nejvíce podpořil sociální vzestup a snížil nerovnost, přesuňme svou pozornost od bohatých a středních vrstev a soustřeďme se na ty nejchudší.