Fungovaly by její reformy dnes?
Foto: Peter Marlow / Magnum Photos
Vyrostl jsem v obdivu k Margaret Thatcherové. V sedmdesátých letech bylo mnohým z nás v Indii jasné, že socialistické hospodářství nefunguje a že radikální reformy Margaret Thatcherové jsou to pravé ořechové. Co bychom za to dali, kdyby takové názory někdo hlásal v Indii. (Aby na to došlo, muselo uplynout ještě 12 let a dojít k rozsáhlé krizi.) Historie jí dala za pravdu, co se plánů na snižování daní, privatizaci průmyslu a deregulaci týče, z toho se nicméně nedá příliš vyvozovat, co bychom měli dělat dnes.
Představte si svět v roce 1979, kdy se Thatcherová dostala k moci. Život průměrného Brita byl úzce provázán s vládou: telekomunikace, plynárny, elektrárny a vodárny, přístavy, dráhy i aerolinie byly všechny vlastněny a provozovány státem, stejně jako ocelárny, a dokonce i automobilky Jaguar a Rolls-Royce. Takřka ve všech případech to vedlo k neefektivitě a kornatění. Na zřízení domácí telefonní linky se čekalo měsíce. Mezní sazby daně byly obludně vysoké a dosahovaly až 83 procent.
Dramatická změna
Británie v tom rozhodně nebyla sama. Ve většině evropských států hrál stát velkou roli v klíčových segmentech ekonomiky. A přestože Spojené státy vždycky mnohem víc inklinovaly k volnému trhu, i americké daňové sazby v sedmdesátých letech dosahovaly 70 procent a vláda tvrdě regulovala telekomunikace, dopravu a finanční sektor. V celém západním světě panoval konsenzus, že k dosažení růstu a prosperity je třeba rozsáhlých státních zásahů. Proto konzervativní republikánský prezident Richard Nixon roku 1971 prohlásil: „Dnes jsem v ekonomických záležitostech keynesiánec.“ (Často se mu mylně přisuzuje věta: „Teď jsme všichni keynesiánci“ – tu ale ve skutečnosti napsal libertariánský ekonom Milton Friedman v časopise Time roku 1965.)
Současný svět je úplně jiný. V odvětvích jako telekomunikace, letecká osobní doprava a finance, která mají k sobě hodně daleko, se 30 let privatizovalo a deregulovalo. Ve většině sektorů by člověk v západním světě špendlíčkem hledal významný státní podnik. Thatcherová zprivatizovala 50 firem a vlády v Evropě, Asii, Latinské Americe a Africe nastolily stejný kurz. Daně se všude prudce snížily. Roku 1974 činila v Indii horní mezní daňová sazba 97,5 procenta. (Vážně.) Dnes je nejvyšší sazba 40 procent. V roce 1977 danily Spojené státy kapitálové zisky a dividendy sazbou 39,9 procenta; roku 2012 činila tato sazba 15 procent. V roce 1977 se v USA blížila firemní daň 50 procentům; nyní je to 35 procent a většina podniků spadá do mnohem nižší sazby. K těmto změnám došlo za konzervativních, liberálních, ba i socialistických vlád. Jak prohlásil Peter Mandelson, architekt vzestupu Labouristické strany v devadesátých letech: „Všichni jsme teď thatcheristé.“
Přesvědčení nestačí
Stojí za povšimnutí, že Margaret Thatcherová rušila regulaci, ale na sociální stát nesáhla. Během její jedenáctileté vlády radikálně volných trhů role státu v ekonomice vzrostla. Thatcherová nikdy otevřeně nevystoupila proti britskému znárodněnému zdravotnictví. Některé daně sice snížila, jiné však podstatně zvýšila (ze spotřeby), aby jí schodky příliš nerostly.
Stojí za povšimnutí, že Thatcherová na sociální stát nikdy nesáhla.
S idejemi Margaret Thatcherové mnozí souzněli, protože byly účinným lékem na problémy tehdejší doby. V sedmdesátých letech západní svět vrávoral pod vahou ropných šoků, stoupajících mezd, raketově rostoucí inflace, zpomalující se produktivity a růstu, stávek, vysokých daní a zkostnatělých státních podniků. Takovým problémům však nyní nečelíme.
Dnes se američtí a evropští pracující pod tlakem technologií a globalizace snaží udržet si mzdy. Západní ekonomiky čelí globální konkurenci, přičemž další země budují impozantní infrastrukturu a rozšiřují vzdělávání i kvalifikaci pracujících. Máme tu dvoukolejnou ekonomiku, v níž se kapitálu daří dobře, ale pracovní síle už ne, kdy absolventi univerzity mají úspěch, ale lidé bez solidních kompetencí zaostávají a kde roste nejenom nerovnost výsledků, avšak i nerovnost příležitostí.
Zmohlo by za těchto okolností něco další kolo deregulace? Nastartovali bychom růst seškrtáním daní ze zhruba 40 procent, zvlášť když by to znamenalo ještě větší deficity? Plán Alana Simpsona a Erskina Bowlese, na nějž se často nahlíží jako na praktické řešení amerických fiskálních problémů, zvyšuje daňové výnosy o 2,6 bilionu dolarů a zvedá sazby z daně z kapitálových zisků i z dividend.
Margaret Thatcherová o sobě tvrdila, že jedná na základě svých hlubokých přesvědčení, uspěla ovšem proto, že její přesvědčení byla dobrým receptem na ústřední problémy její doby. Naše problémy ovšem vyřeší nápady, které fungují teď, ne ty ze sedmdesátých let.