V Sýrii není v sázce americká důvěryhodnost.
Foto: Fabio Bucciarelli / AFP / Getty Images
Kritici Baracka Obamy, kteří požadují vojenskou intervenci v Sýrii, se pustili do způsobu, jakým prezident mluvil o „nepřekročitelné hranici“ (v souvislosti s případným použitím chemických zbraní). Tvrdí, slovy senátorů Johna McCaina a Lindseyho Grahama, že „v sázce je důvěryhodnost Spojených států“. Zřejmě tím chtějí říct, že Írán, Severní Korea a další země celou situaci bedlivě sledují.
Připomeňme si, jak se s podobnou krizí důvěryhodnosti vypořádal jiný americký prezident. V roce 1983, krátce po útoku na kasárna americké námořní pěchoty v Libanonu, si byl Ronald Reagan jistý, že pokračující vojenská přítomnost v zemi je „nezbytná pro naši (americkou) důvěryhodnost v globálním měřítku“ a „životně důležitá pro světový mír“. Otázka důvěryhodnosti měla během studené války prvořadou důležitost. Stratégové měli obavy, že Sovětský svaz si americkou váhavost v Libanonu vyloží jako projev slabosti a pozvánku k sovětské agresi. Ministr zahraničí George Shultz tehdy varoval, že pokud si Spojené státy nebudou stát tvrdě na svém, „třese se při pomyšlení, jak nebezpečný svět plný anarchie zdědí naše děti“.
Reagan ale o několik měsíců později ustoupil a „přesunul“ námořní pěchotu na letadlové lodi u libanonských břehů. Když se ho na tiskové konferenci ptali, co to znamená pro americkou důvěryhodnost, prezident odpověděl: „Možná jsme v očích některých lidí část důvěryhodnosti ztratili, věci se však mění.“ Sovětský svaz o několik let později nastoupil pomalou cestu ke kapitulaci a studená válka skončila vítězstvím Spojených států.
Jak by větší americká účast v krvavé libanonské občanské válce, která trvala patnáct let, posílila americkou důvěryhodnost, není jasné. Pokud by naplňování hrozeb, intervence a vytrvalost skutečně pomáhaly zastrašit agresivní země, pak by desetileté války v Afghánistánu a Iráku měly zastavit íránské a severokorejské jaderné programy. Ve skutečnosti obě intervence nedokázaly ani odradit naše spojence v pákistánské vládě od pomoci Tálibánu.
Lehkomyslnost
Politologové se otázkou důvěryhodnosti zabývali důkladně. Daryl Press v knize Calculating Credibility (Rovnice důvěryhodnosti) analyzuje období třicátých let a studené války, kdy lídři ze strachu, že ztratí tvář, cítili potřebu naplnit svou vyhrocenou rétoriku činy. Press dochází k závěru, že „důkazy shromážděné v této knize naznačují, že krev a finanční prostředky investované do potřeby dodržet závazky byly promrhány: když přijde na věc, je důvěryhodnost posuzována podle okamžitých zájmů, jež jsou v sázce, a podle rovnováhy moci, nikoli na základě dřívějších obětí. (…) Lídři chápou, že žádné dvě krize si nejsou tak podobné, aby si mohli být jisti, že způsob jednání v minulosti je vodítkem k tomu, jak se bude země chovat v budoucnosti.“ Podobná vyčerpávající studie na téma „reputace“ zpracovaná Jonathanem Mercerem z Washingtonské univerzity dochází ke stejným závěrům.
Obamova slova o „nepřekročitelné hranici“ byla zbytečně lehkomyslná. Nejhorší, co bychom teď mohli udělat, by ale bylo jednat pouze kvůli tomu, abychom je naplnili. Není dobré pokoušet se napravit nezodpovědná slova nezodpovědnou vojenskou intervencí. Sýrie představuje humanitární katastrofu, kterou by se Spojené státy měly více zabývat. Washington by měl pomoci vytvořit a udržet více bezpečných zón pro uprchlíky v Jordánsku a na dalších místech a měl by spolupracovat s dalšími zeměmi na tom, aby se k potřebným dříve dostala pomoc. Již teď se snaží zformovat z různých povstaleckých skupin jednotnější opoziční hnutí, to je však skutečně obtížný úkol.
Ve středu
Nesmíme zapomínat, že konflikt v Sýrii je v podstatě občanskou válkou mezi vládnoucí menšinou a dlouho utlačovanou většinou, podobnou konfliktům v Libanonu či Iráku. Lidé bojují do posledního dechu, protože vědí, že poražení nepřežijí nebo budou „etnicky vyčištěni“. Jedinou cestou k míru je v takovém případě politická dohoda mezi všemi zúčastněnými. V opačném případě vnější zásah, který pomůže povstalcům, pouze ukončí první fázi střetu. Vládnoucí alavitská menšina bude svržena, ale protože její příslušníci vědí, že jim hrozí masakr, budou dál tvrdě bojovat v roli povstalců. Další fáze konfliktu může být ještě krvavější a Spojené státy budou stát v jejím středu. První fáze války v Iráku – svržení menšinového režimu – byla ve srovnání s druhou etapou, kdy stejná menšina vedla povstaleckou válku, krotkou záležitostí.
Ministr zahraničí John Kerry se správně snaží dosáhnout podobné politické dohody, jež by zahrnovala také Rusko. Součástí ujednání by dnes už musel být vznik alavitské enklávy na území Sýrie, protože si lze jen stěží představit, že by tamní komunity mohly vedle sebe existovat v míru (jako model tu může sloužit příklad Kurdů v Iráku). Okolnosti mírové dohodě nepřejí a Rusko má samozřejmě též vlastní zájmy. Bez nějaké politické shody však vojenská intervence syrskou humanitární krizi neukončí. Pouze změní její podobu.