Obamova politika v Sýrii je plná protikladů.
Foto: Tauseef Mustafa / AFP / GettyImages
V debatě o intervenci do Sýrie panuje příkrý, téměř bizarní nesoulad mezi zvolenými prostředky a cíli. Chceme porazit mocný a krutý režim, zachránit zemi před občanskou válkou a zavést nový, demokratický řád. Ale ti, kdo toho chtějí dosáhnout, zároveň pevně věří, že nesmíme ani uvažovat o nasazení amerických vojáků do pozemních bojů. „To nejhorší, co by Spojené státy v tomto okamžiku mohly udělat, by bylo poslat do Sýrie pozemní vojsko,“ prohlásil nedávno senátor John McCain.
Někteří stoupenci amerického zásahu v Sýrii tvrdí, že jeho cílem by mělo být ukončení humanitární katastrofy. V krátkodobém výhledu ale povede vyzbrojení jedné skupiny k dalšímu krveprolití a vystupňování násilí. To by nevadilo, pokud by to bylo podřízeno našemu skutečnému záměru, kterým je svržení Asadova režimu, odporné a krvavé diktatury. To je však negativně vymezený cíl. V Iráku jsme se naučili, že porážka Saddáma Husajna, jehož režim byl pravděpodobně ještě horší než Asadův, byla pouze prvním krokem.
Naším cílem v Sýrii je vznik demokratické země, kde spolu mohou všechny náboženské skupiny žít v míru. K tomu je zapotřebí mnohem více než porážka Asada. Vyžadovalo by to nějakou formu okupace, jež by zajistila zformování odpovídajícího politického systému. Právě o to jsme se pokusili v Iráku a navzdory velkému úsilí, jež trvalo deset let a stálo biliony dolarů a tisíce životů, není dnes možné Irák popsat jako demokratickou a multietnickou zemi. (Po mezinárodním zásahu na Balkáně také následovala desetiletí trvající okupace, která v Bosně funguje doteď.) Jinými slovy, v Sýrii máme větší ambice, než jsme měli v Iráku, ale chceme je naplnit s pomocí „bezletové“ zóny.
Dosáhnout cíle
V polovině osmdesátých let 20. století se politolog Samuel Huntington zamýšlel nad tím, proč mají Spojené státy, které vyhrály dvě světové války, odstrašovaly Sovětský svaz a udržovaly světový mír, tak špatné výsledky, když dojde na menší vojenské intervence. Od druhé světové války se podle něj Spojené státy zapletly do řady konfliktů po celém světě a téměř ve všech byl výsledek nejasný, rozmazaný nebo ještě horší.
Huntington došel k závěru, že jsme do konfliktů obvykle nevstupovali se skutečnou touhou po vítězství. Americké vojenské intervence nejčastěji reagovaly na krize, kvůli nimž se Washington ocitl pod tlakem konat. Američané ale téměř nikdy nevnímali situaci jako dostatečně vážnou, aby si zasloužila plné nasazení. Do boje jsme se tedy pouštěli po dílčích krocích a doufali jsme, že se nám tak podaří ovlivnit výsledek. Úspěch se dostavil málokdy. (Pozdější vítězné konflikty – první válka v Zálivu, Grenada a Panama – byly příklady situací, kdy jsme o vítězství skutečně usilovali, neváhali jsme masivně použít sílu a dosáhli jsme rychlého zvratu situace.)
V Sýrii máme vznešené cíle, ovšem nikdo nechce využít prostředky nezbytné k jejich dosažení. Teď tedy posíláme zbraně opozici a doufáme, že to režim přivede k jednacímu stolu či donutí k dohodě. Jak si však všiml Huntington, „vojenské jednotky nejsou v první řadě komunikačním prostředkem, který má něco signalizovat nepříteli; ve skutečnosti jsou donucovacím nástrojem, jenž ho má přimět ke změně chování“.
Detailní popis takové chyby ve Vietnamu pochází z pera jednoho z nejinteligentnějších amerických vojenských představitelů, generálmajora H. R. McMastera. Ten popsal plán prezidenta Lyndona Johnsona z roku 1964 jako vyvíjení postupně narůstajícího tlaku, které „spočívalo na předpokladu, že omezené využití síly přivede Severní Vietnam k jednacímu stolu a přinutí jej k diplomatickému řešení výhodnému pro nás“. Tato strategie byla podle McMastera „zásadně mylná“. Nepřítel bojuje o vítězství, nehraje s námi naši hru.
Chytrá hra
Pravděpodobnost, že by naše současné úsilí v Sýrii stačilo k dosažení jmenovaných cílů, je velmi nízká. Rozpory amerického přístupu nakonec vyjdou na povrch a Obamova vláda bude čelit výzvám k další eskalaci konfliktu.
Bílý dům jim možná bude schopen čelit. Daniel Drezner na svém blogu na serveru ForeignPolicy.com tvrdí, že poslední americký tah je „jenom dalším krokem v nevyřčené, brutální reálpolitické strategii vůči Sýrii, jíž se držíme už dva roky. (…) Jejím cílem je vtáhnout Írán a Hizballáh do dlouhého a vyčerpávajícího konfliktu s co nejnižšími náklady pro nás samotné. Právě toho se v posledních dvou letech podařilo dosáhnout (…) za cenu nepředstavitelných ztrát na životech.“
Pokud je tato interpretace jednání Obamovy vlády správná, potom hraje Bílý dům chytrou hru. Spíše než humanitární pomoc je to však lekce machiavelismu.