Spojené státy potřebují nalézt nový přístup ke svému věřiteli.
Foto: Antony Dickson AFP / Getty Images
V únoru 1972 se Richard Nixon vypravil do Číny a obnovil čínsko-americké vztahy, které byly 23 let u ledu. Během řady klíčových rozhovorů s čínským premiérem Čou En-lajem probral Nixon širší strategický rámec, jímž se budou řídit bilaterální vztahy. Schůzky prezidenta Obamy s prezidentem Si Ťin-pchingem minulý týden mají potenciál vstoupit do historie podobným způsobem – je tu ovšem jedno důležité ale.
Čína vždycky brilantně hrála se slabými kartami. Když se Mao Ce-tung a Čou sešli s Nixonem a Henrym Kissingerem, Čína procházela obdobím ekonomického, politického a kulturního chaosu. V hrubém národním produktu přepočteném na hlavu se umístila hůř než Uganda a Sierra Leone. A přesto Peking vyjednával, jako kdyby měl navrch. Dnes disponuje ohromnými aktivy, ale není druhou světovou supervelmocí a my bychom s ní tak neměli zacházet.
Spojené státy jsou obviňovány z toho, že mají zmatenou a rozporuplnou zahraniční politiku, protože každá administrativa nastolí oproti svému předchůdci opačný kurz. Tento popis ovšem často nevystihuje situaci a u politiky vůči Číně pak přímo ukázkově. Od té doby, co Nixon a Kissinger otevřeli dveře, byla americká zahraniční politika vůči Číně během čtyřiceti let a vlády osmi prezidentů pozoruhodně konzistentní. Washington se snažil Čínu ekonomicky i politicky integrovat do světa. Tato politika prospěla Spojeným státům, světu a nesmírně přínosná byla i pro Čínu.
Čína jde proti hodnotám a zájmům USA.
Ovšem mnohé síly, které obě země postrkovaly k sobě, jsou dnes na ústupu. První dvě desetiletí vzájemných vztahů měl Washington strategické důvody ke sbližování s Pekingem, což posouvalo rovnováhu sil proti Sovětskému svazu. V rané fázi svého rozvoje Čína zoufale potřebovala přístup k americkému kapitálu, technologii a politickou podporu, aby se její ekonomika mohla rozvíjet. Dnes je Čína mnohem silnější a její jednání – počínaje kyberútoky a konče politikou v Africe – jde proti zájmům a hodnotám USA. Washington zase musí reagovat na realitu v Asii, kde jsou jeho historičtí spojenci nervózní z čínského vzestupu.
Proto jsou setkání mezi Obamou a Siem důležitá. Obě země potřebují svůj vztah realisticky zhodnotit a nalézt nový přístup ke spolupráci do budoucna, tak jak to udělal Nixon s Čouem v roce 1972. Obě strany by se měly snažit vytvořit všeobecnou atmosféru důvěry, ne si jen odškrtávat položky ze seznamu úkolů.
Někteří Američané chtějí tyto schůzky vidět jako jakousi alianci „G 2“ mezi největšími ekonomikami světa. To by ovšem neposloužilo ani americkým zájmům, ani zájmům širší globální stability a integrace.
Čína je druhou největší ekonomikou světa a vzhledem ke své velikosti se jednou stane tou největší. (V přepočtu HDP na hlavu jde o středněpříjmovou zemi a v tomto ohledu možná Spojené státy nikdy nepřekoná.) Ovšem moc má mnoho podob a podle většiny politických, vojenských, strategických a kulturních měřítek je Čína velmocí, nikoli však globální velmocí. Prozatím jí chybí intelektuální ctižádost nastolovat globální agendu.
Badatel David Shambaugh, jenž byl Číně vždy nakloněn, to v nedávné knize formuloval takto: „Čína je v zásadě velmi úzkoprsá, sobecká, realistická země, která usiluje pouze o maximalizaci svých národních zájmů a moci. Příliš se nestará o globální vládu a vynucování globálních standardů chování (krom vyzdvihované doktríny nevměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí). Její ekonomická politika je merkantilistická a diplomacie pasivní. Čína je rovněž osamělá strategická mocnost, která nemá žádné spojence a kterou s valnou většinou světa pojí nedůvěra a napjaté vztahy.“
Peking chce dobré vztahy se Spojenými státy a všeobecné ovzduší vnější stability. Zčásti je to proto, že čelí ohromným vnitřním problémům. Čínští vůdci se chtějí pustit do závažných tuzemských reforem (popisovaných jako „náprava“) a hledají způsob, jak zvýšit legitimitu komunistické strany, přičemž experimentují jak s návratem k maoistické rétorice, tak se vzkříšením nacionalismu. Peking chce růst, aniž by vyvolal silnou protičínskou reakci mezi ostatními asijskými mocnostmi.
Spojené státy by měly usilovat o dobré a hluboké vztahy s Čínou. Vedly by ke stabilnějšímu, bohatšímu a mírumilovnějšímu světu. Větší integrace Číny do otevřeného globálního systému by pomohla zachovat tento systém a otevřenou světovou ekonomiku, která na něm spočívá. K tomu ale může dojít jen tehdy, pokud Čína tento systém uzná a bude jej respektovat a pokud začne působit jako globální velmoc, nikoli jako „úzkoprsý“ stát, jejž zajímá pouze maximalizace vlastních zájmů.
Jinými slovy, až se Čína začne chovat jako supervelmoc, měli bychom s ní jako se supervelmocí zacházet.