Jak by Američané měli přistupovat ke svým muslimům.
Foto: Alex Trautwig / Getty Images
Čím víc se toho dozvídáme o bratrech Carnajevových, tím závažnější otázky o jejich pádu do náručí terorismu si klademe. Co jsme se dozvěděli o radikálním islámu, ruských přistěhovalcích, muslimských komunitách nebo kolabující integraci imigrantů? Nejpřesnější odpověď je nejspíš: nic moc. Možná jsou ve hře širší souvislosti, ale stejně tak oba bratři nemusí odrážet žádný trend, který by posiloval či rostl. Zdá se, že Carnajevovi byli jen dva mladí muži odcizení společnosti, jež nejdříve pohltila nenávist, a potom se uchýlili k vraždě.
Právě to se nám snažil sdělit strýc obou bratrů Ruslan Carni, když své synovce nazval „ubožáky“. Pokoušel se vyvrátit pocit, že by oba muži mohli reprezentovat nějakou širší komunitu. On a jeho rodina jsou nakonec součástí stejné čečenské emigrační vlny do Spojených států a zvykli si tady, dodržují zákony a cítí se jako Američané.
Terorismus inspirovaný ze zahraničí si ve Spojených státech od 11. září 2001 vyžádal zhruba dvě desítky životů. (Ve stejnou dobu bylo více než sto tisíc Američanů zavražděno střelnou zbraní a více než čtyři sta tisíc zahynulo při automobilových nehodách.) Jedním z podstatných důvodů, proč je počet obětí terorismu tak malý, je fakt, že v Americe nenajdete velké množství špatně adaptovaných přistěhovalců. Průzkumy opakovaně ukazují, že muslimští přistěhovalci do Spojených států se hlásí k základním americkým hodnotám. Americký integrační proces stále funguje dobře.
Překvapivé je, jak se situace zlepšila v Evropě, kde muslimové měli s integrací mnohem větší problémy. Jonathan Laurence z Boston College evropské muslimské komunity dlouhodobě studoval a došel k závěru, že evropské země do roku 1990 své muslimské spoluobčany v podstatě ignorovaly a umožňovaly ambasádám zemí jako Maroko, Alžírsko či Saúdská Arábie, aby se o jejich potřeby postaraly samy prostřednictvím výstavby mešit a zaškolením imámů. „Nebyl to ani tak multikulturalismus jako nezájem,“ napsal Laurence nedávno. Evropské státy příliš netoužily, aby se muslimové integrovali do společnosti. Jejich úsilí ve skutečnosti směřovalo opačným směrem, chtěly, aby si muslimové udrželi vazby na své původní země a staré zvyky.
Vstřícný postoj
Laurence tvrdí, že Evropané si během posledních dvou desetiletí uvědomili nebezpečí, které z nezájmu plyne, a začali se pokoušet o integraci muslimských přistěhovalců. Vlády na všech úrovních začaly s muslimskými komunitami spolupracovat, podnikly opatření, jejichž prostřednictvím se muslimové zařadili do většinové společnosti, ale také se pokusily podpořit modernější, evropskou verzi islámu. Mnoho vlád dnes vlastně k islámu přistupuje stejně jako k jiným náboženstvím, vytváří islámské rady, finančně podporuje kulturní činnost či zastoupení ve veřejných institucích a snaží se přistupovat citlivě k náboženským zvyklostem a svátkům.
V mnoha evropských zemích, nejvýrazněji zřejmě v Německu, byli muslimští přistěhovalci dlouho pouze outsidery, kteří nikdy neměli šanci stát se skutečnou součástí společnosti, v níž pracují. To se mění. Čím dál více muslimů získává občanství a zapadá do hlavního proudu. Jejich činnost se stále více odehrává uvnitř systému, nikoli vně. „Muslimští lídři,“ píše Laurence, „se stali odpovědnými aktéry v institucionálním uspořádání společnosti a mají na jeho fungování svůj zájem.“ A i když je předčasné oslavovat úspěch, jistě stojí za pozornost, že počet útoků připisovaných radikálnímu islámu přestal v posledních letech stoupat nebo klesá.
Spojené státy se mohou z evropského úsilí integrovat muslimské přistěhovalce něco přiučit. Integrace dříve ve Spojených státech fungovala lépe, evropské země se však potýkají s mnohem složitějším a rozsáhlejším problémem. Jejich muslimské komunity jsou výrazně větší – podle výpočtů agentury Pew tvoří pět procent společnosti v Německu a sedm a půl procenta ve Francii v porovnání s 0,8 procenta ve Spojených státech – a přistěhovalci často přicházejí z blízkých zemí, takže mohou snadno udržovat vazby na svůj domov.
Zdá se, že z Evropy plyne poučení o nutnosti zaujmout k muslimským komunitám vstřícný postoj. Takový závěr by potvrdily dokonce i americké bezpečnostní složky. Čím lepší vztahy totiž panují mezi bezpečností a lokální muslimskou komunitou, tím pravděpodobnější je, že muslimové poskytnou užitečné informace o potenciálních džihádistech.
Kanadský imám
V Kanadě se právě tímto způsobem minulý týden podařilo zabránit útoku zjevně inspirovanému nebo snad i nařízenému al-Káidou. Imám z Toronta si všiml, že jeden z houfu jeho věřících se chová podezřele, a oznámil to policii. Ta muže sledovala a zatkla ho dříve, než stačil svůj plán realizovat. Před tím, než protiteroristické jednotky o celé věci informovaly média, sešly se s torontskými islámskými duchovními a poděkovaly jim za pomoc. „Nebýt zásahu muslimské komunity, nemuselo to dopadnout dobře,“ prohlásil podle jednoho z právníků, který se setkání zúčastnil, zástupce bezpečnostních složek.
Moudřejší než se muslimům po útocích vyhýbat či je stavět do nepříjemné situace, bude naopak přistupovat k nim vstřícněji. Aby příště, až se někdo začne chovat podezřele, jejich zástupci zvedli telefon a zavolali svým kamarádům
na policii.