Foto: Molhem Barakat / Reuters
Obamova administrativa je dnes v otázce Sýrie v lepší situaci, než jsme si dokázali ještě nedávno představit, a to bez ohledu na to, jak byla cesta křivolaká a zda se k cíli došlo náhodou, nebo zcela záměrně. Prezident jednal prozíravě, když přijal a začal testovat nabídku Ruska převzít a pokud možno zničit arzenál syrských chemických zbraní. Nabídka ve skutečnosti vnesla do jindy zakalených vod americké zahraniční politiky jistou průzračnost. Pokud chce prezident z nové situace vytěžit zahraničněpolitický úspěch, musí zůstat přehledná i nadále.
Pro zásah v Sýrii existují tři rozdílné důvody a různí stoupenci útoku je někdy zaměňují. Prvním je dosažení změny režimu, což by vyžadovalo plán, jak pomoci rebelům svrhnout vládu Bašára Asada. Druhý důvod je humanitární, měli bychom vykonat něco, co by zmírnilo obrovské utrpení Syřanů. Třetím důvodem je jednoduše vymáhání mezinárodních norem zakazujících použití chemických zbraní.
Prezident Obama se rozhodně přihlásil ke třetímu cíli – a skutečně pouze k němu. Ve svém projevu předminulé úterý přímo odmítl první důvod s tím, že „Spojené státy nemohou silou řešit cizí občanskou válku, zvláště po deseti letech bojů v Iráku a Afghánistánu“. Prezident dodal, že jím původně navrhovaná vojenská akce měla být ještě omezenější než zásah v Libyi, a není tak pravděpodobné, že by v Sýrii výrazně změnila poměr sil.
Plánovaný útok by pravděpodobně také příliš nezmírnil humanitární krizi. I Obamovy nejodvážnější plány – letecké útoky a pomoc povstalcům – by konflikt nejspíše vystupňovaly a zvýšily by počet obětí a uprchlíků. (Potvrzuje to několik studií dřívějších vojenských intervencí, poslední z roku 2012.) Většinu obětí syrské války způsobily konvenční zbraně, a jak napsal Michael Crowley z týdeníku Time, „fotografie dětí zmrzačených konvenčními bombami nebyly o nic méně otřesné“.
Cílem prezidenta Obamy je tedy striktní vymáhání mezinárodních norem. V tomto smyslu se mu již nyní podařilo dosáhnout něčeho důležitého. Přitáhl k problému pozornost světa a existuje šance, i když malá, že se mu podařilo zahájit proces, na jehož konci bude monitoring nebo zničení syrských chemických zbraní. Zároveň dosáhl toho, že Asad zbraně už téměř jistě nepoužije. To je vlastně více, než by dokázaly vzdušné údery, které by chemické zbraně zničily jenom stěží. (Bombardování chemických skladů a dalších zařízení hrozí uvolněním jedů do ovzduší.)
Pokud ale vláda chce, aby se průlom stal trvalým, musí dávat jasně najevo, že neusiluje o žádný z dalších cílů, aspoň ne v tomto okamžiku. Washington se bude muset smířit s Asadem jako vyjednávacím partnerem a garantem uzavřených dohod. Pokud na scénu vstoupí mezinárodní inspektoři, bude těžké vyhrožovat silou, protože inspektoři budou v Sýrii, a tudíž zranitelní. Nezapomínejme, že v Iráku museli být inspektoři OSN před začátkem operace Pouštní liška v roce 1998 staženi ze země a že to vedlo ke zhroucení celého systému kontroly.
Obamova vláda dělá dobře, když se pokouší jít obezřetně a vytrvale diplomatickou cestou, i když bude obtížná. Zatímco Sýrie a Rusko se tímto způsobem pokoušejí především odvrátit útok, také ruský prezident bude rád, když se Asadův arzenál chemických zbraní ocitne pod kontrolou. Rozehraný gambit může být pro Rusko ve skutečnosti způsobem, jak dosáhnout v Sýrii svých skutečných cílů. Těmi jsou znemožnění změny režimu a odstranění chemických zbraní. Rusko se vždy obávalo, že by se zbraně mohly dostat do rukou džihádistických skupin a ty by je mohly předat svým kolegům na jihu Ruska, kde se to islamistickými bojovníky jenom hemží. Další spojenec Sýrie, Írán, pak chemické zbraně již tradičně zásadně odmítá poté, co je Saddám Husajn brutálně využil proti íránským vojákům během íránsko-irácké války.
Pokud se Obamova administrativa domnívá, že mezinárodní zákaz chemických zbraní je skutečně ohrožen a že hrozba vojenským útokem je způsob, jak jej začít znovu vymáhat, měla by začít hledat podporu v Kongresu, u Rady bezpečnosti OSN, NATO, Evropské unie, Ligy arabských států a dalších institucí. Bushova vláda získala před zahájením irácké války svolení Kongresu a jako o právní základ útoku se mohla opřít o šestnáct rezolucí Rady bezpečnosti, které Irák porušil. Bezprostředně po invazi poslalo své vojáky do Iráku třicet osm dalších zemí. Je ironií osudu, že když je jediným cílem Washingtonu vynucování mezinárodních norem, musí při tom čelit nesouhlasu většiny zemí a mezinárodní veřejnosti. Zahájená jednání tak znamenají především drahocenný čas pro Sýrii, ale také pro Obamovu administrativu.