Boje mezi sunnity a šíity jsou výsledkem starých chyb, způsobených při vzniku uměle vytvořených států.
Foto: Mauricio Morales / EPA
Blízký východ se v posledních několika měsících zhroutil do spirály násilí ještě více, než bývalo obvyklé. Druhou nejkrvavější občanskou válkou po Sýrii je nyní Irák. Ve Washingtonu mnozí sledují nejnovější hrůzy s pocitem, že vina leží na Spojených státech a že chaos způsobila vláda Baracka Obamy svým „pasivním“ přístupem k regionu. Další americké zásahy jsou ale naopak tím, co celá oblast potřebuje ze všeho nejméně.
Blízký východ se ocitl uprostřed sektářské války podobné té, kterou vedli v Evropě katolíci s protestanty v době reformace. Napětí má své kořeny hluboko v historii i politice a nezmizí snadno.
Rozděl a panuj
K dnešnímu stavu nás dovedl souběh tří různých okolností. Tou první je samotná podoba států na Blízkém východě. Moderní Blízký východ vytvořily koloniální mocnosti na konci první světové války. Státy, na jejichž vzniku se často bez hlubších úvah podílely Francie a Velká Británie, se skládají z různorodých skupin bez jakékoli tradice společného soužití pod jednou vládou. Například Irák vznikl kombinací tří různých provincií osmanské říše, jež neměly mnoho společného.
Do čela států koloniální mocnosti často postavily vůdce pocházející z menšinových skupin. (Byla to chytrá strategie. Menšinová vláda vždy potřebuje k tomu, aby se udržela, pomoc zahraniční mocnosti.) Proto se Francouzi, tváří v tvář národnímu povstání v Sýrii ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století, opírali o tehdy pronásledovanou alávitskou menšinu, která díky tomu časem ovládla armádu a především její důstojnický sbor.
Druhou okolností je nástup islamistického fundamentalismu. Ten má několik příčin – vzestup Saúdské Arábie a s ním spojený export puritánských wahhábistických myšlenek, íránskou revoluci a diskreditaci westernizace oblasti v souvislosti s tím, jak sekulární republiky zdegenerovaly do vojenských diktatur. Nejdůležitější země Blízkého východu – například Násirův Egypt – nebyly sektářskými státy a zdůrazňovaly svoji sekulární povahu. Postupem času však režimy oslabovaly a stále více se spoléhaly na příslušníky kmenů loajálních k vládě. Irák Saddáma Husajna se do začátku devadesátých let proměnil ve vypjatě sektářský režim, ačkoli původně takový nebyl.
Nástup nového sektářského uspořádání často posílil zažitou strukturu moci. Když cestujete po Blízkém východě, často slýcháte, že spory mezi sunnity a šíity jsou uměle vyvolané a že obě skupiny dříve žily vedle sebe šťastně a bez problémů. Tyto věty téměř vždy pronášejí sunnité, kteří předpokládají, že jejich šíitští bratři, o nichž nebylo ve vyšších patrech společnosti dříve příliš slyšet, žili celá léta spokojeně ve svém podřízeném postavení.
Co by bylo, kdyby…
Třetí okolnost se Washingtonu dotýká přímo, jedná se totiž o invazi do Iráku. Rozhodnutí vlády George W. Bushe svrhnout režim Saddáma Husajna, demontovat všechny instituce, jejichž prostřednictvím drželi sunnité moc, a následně předat irácký stát do rukou šíitských náboženských stran bylo nejvýraznějším činem posilujícím blízkovýchodní sektářské konflikty za několik posledních desetiletí.
Washington byl v té době ovládán myšlenkou transformovat Blízký východ a nevěnoval mnoho pozornosti odstředivým silám, které svými činy uvolňuje. Se současným premiérem Iráku Núrím Málikím jsem se setkal v roce 2005, když ještě nezastával žádný úřad. Tehdy jsem ho popsal jako „nekompromisního šíitu, neústupného ve svých náboženských postojích a extrémně pomstychtivého ve vztahu k sunnitům“. Nepřipadal mi jako člověk, který usiluje o národní usmíření. Zároveň bylo jasné, že má vzhledem ke dvěma desetiletím prožitým v syrském a íránském exilu blízko k oběma režimům, jež poskytly útočiště jemu i jeho přátelům. Členové Bushovy administrativy ale mé obavy odmítali s tím, že Málikí věří v demokracii a pluralismus.
Důsledky tohoto přístupu jsou dnes zřejmé. Šíité začali sunnity utiskovat, na první pohled dokonce s požehnáním Washingtonu. Dva miliony Iráčanů uprchly ze země natrvalo, jedná se především o sunnity a křesťany. Sunnitská menšina v Iráku, která pořád sní o návratu k moci, zahájila povstání a časem se stala radikálnější a více islamistickou. Tyto kmeny jsou navíc pokrevně spřízněny se sunnitskými kmeny v sousední Sýrii a syrští sunnité byli na oplátku radikalizováni pohledem na iráckou občanskou válku.
Když v Iráku znovu propukly násilnosti, řada bývalých členů Bushovy administrativy začala tvrdit, že věci by se vyvíjely jinak, kdyby byly Spojené státy v Iráku aktivnější, zanechaly tam několik tisíc vojáků, zapojily se do bojů proti sunnitům a více naléhaly na Málikího. Takový pohled nejen ignoruje hlubší příčiny konfliktu na Blízkém východě, ale nechává také stranou skutečnost, že když začne Washington upřednostňovat jednu stranu před druhou, situace se ještě vyostří. Další kolo americké intervence do složité náboženské a politické situace pouze přileje další olej do plamenů konfliktu na Blízkém východě.