Nejsympatičtějšími postavami většiny Kunderových románů jsou ženy. A ty, jež jsou pak vypravěči nejbližší (například Tamina z Knihy smíchu a zapomnění, o níž vypravěč praví: “…patří mně a nikomu jinému, lpím na ní víc než na komkoli jiném”), obdařil zvláštním světlem, které je chrání před jinak všeobjímající autorskou ironií, tím nemilosrdným laserem, jenž v Kunderových románech chirurgickými řezy odkrývá groteskní absurditu světa. Vedle Taminy jsou těmi vypravěči nejbližšími ženami, jak já to vidím, především Lucie z Žertu, Agnes z Nesmrtelnosti a Irena a Milada z Nevědění. Medotčeny ironií, zabloudily sem, tvrdil bych, až z Kunderova lyrického věku a jsou tu […]

Můj život se začal v Protektorátu Čechy a Morava a skončí s největší pravděpodobností v České republice. Tedy hle, na začátku i na konci ve státním útvaru, z něhož odstřihli Slovensko. Ale většinu života jsem prožil v Československu. Cítím se tedy Čechem anebo Čechoslovákem? Řekl bych, že zvláště v mém případě je to všechno ještě složitější. Vysvětlím. Můj dědeček z matčiny strany byl Ukrajinec, jmenoval se Žyla a byl vnukem pravoslavného biskupa z polsko-ukrajinského pomezí, který k nám doputoval někdy na počátku devatenáctého století. Babička z matčiny strany (tedy jeho žena) byla Němka, za svobodna Emilie Hübelová. A babička z otcovy strany byla zas původem z polské rodiny Simonidesů, usazené už několik […]

My life began in the Reichsprotektorat Böhmen und Mähren and I am likely to end my days in the Czech Republic.  As it happens, at the start and at the end of my life there it was an entity from which Slovakia has been cut off. However, the majority of my life took place in Czechoslovakia. Does that make me feel a Czech or a Czechoslovak? I would say that things are more complicated, especially in my case. Let me explain. My grandfather on my mother’’s side was a Ukrainian. His name was Žyla and he was the grandson of […]

Ruská duše je, jak víme, pouze takové roztomilé obrazné pojmenování, do něhož si můžeme vložit naprosto cokoliv, od chandry až třeba po jurodivosť. Ruská duše je, jak víme, pouze takové roztomilé obrazné pojmenování, do něhož si můžeme vložit naprosto cokoliv, od chandry až třeba po jurodivosť. Ale přesto bych tvrdil, že Rusko, ruské společenství, má ve své podstatě cosi, co vždy přežívá rozklad a zánik určitého státního systému, něco, co se, aniž by se to v jádru změnilo, vyskytuje během proměn času v různých variantách a mutacích. A můžeme to nazvat genem, pokud tak pojmenováváme ve společenském organismu vepsanou neměnnou […]

Před čtyřiceti lety se po jednadvacátém srpnu objevovaly porůznu nápisy Dubček, Svoboda, to je naše obroda. V těch nápisech byla do verbálního loga zkomprimována idea té doby. Pak je zas někdo zatřel vápnem a nakonec zmizely i ty vápenné šmouhy. Patnáct minut jízdy vlakem z Brna do Znojma je obec Střelice. A tam je při železniční stanici zbytek betonové ohrady, na níž je stále ještě zřetelný dlouhý průvod písmene V. Místní pamětník mi vysvětlil, že jsou to znaky staré už pětašedesát roků, první písmena slova victoria. A najdou se porůznu ještě po celé republice. Je to nám všem důvěrně známé […]

Když Carl Gustav Jung předvedl Sigmundu Freudovi pacientku schizofreničku, ten okamžitě zareagoval: “Víte, Jungu, to, co jste o této nemoci vypátral, je jistě ohromující, jen nechápu, jak jste se mohl zabývat tak ošklivou ženskou.” Freud už byl v tom čase úspěšným psychoanalytikem obléhaným pacientkami, z nichž si tak mohl vybírat pouze ty krásné. Nemějme mu to za zlé, jenže se obávám, že taková selekce, jak ostatně každá selekce, dost zpochybňuje výsledky, jichž dosáhl. Ano, krása. Je známo, že bytosti schopné opravdu hluboké lásky anebo opravdu hluboké víry bývají i ve chvílích všednosti krásné. A tak není divu, že ženy se rády vrhají do velkých […]

Príbehy vstupujú prakticky do všetkého, od spoločenského bulváru po politické aféry. Aj vy ste si už všimli, ako často sa práve v tých najpôsobivejších televíznych reklamných klipoch objavujú zvieratá, či už domáce, alebo divoké, alebo aj kulinárne upravené? A práve tieto vtipné klipy mávajú niekedy aj osud dobrých anekdot, obiehajú potom ďalej mimo televíznej obrazovky. Stretnutie človeka so zvieraťom (rovnako ako stretnutie dospelého s dieťaťom, ostatne, tiež zneužívané reklamami) je tou najľahšou cestou k príbehu. A zoológovia (osobitne herpetológovia) mi teraz prepáčia, ale pokiaľ aj hada označíme za zviera, tak stretnutím s ním sa vlastne začína ten prvý a najdôležitejší […]