Můj život se začal v Protektorátu Čechy a Morava a skončí s největší pravděpodobností v České republice. Tedy hle, na začátku i na konci ve státním útvaru, z něhož odstřihli Slovensko. Ale většinu života jsem prožil v Československu. Cítím se tedy Čechem anebo Čechoslovákem? Řekl bych, že zvláště v mém případě je to všechno ještě složitější.
Vysvětlím.
Můj dědeček z matčiny strany byl Ukrajinec, jmenoval se Žyla a byl vnukem pravoslavného biskupa z polsko-ukrajinského pomezí, který k nám doputoval někdy na počátku devatenáctého století. Babička z matčiny strany (tedy jeho žena) byla Němka, za svobodna Emilie Hübelová. A babička z otcovy strany byla zas původem z polské rodiny Simonidesů, usazené už několik generací na Moravě. Její manžel, dědeček z otcovy strany, byl roduvěrný Moravan. Takže jsem z jedné čtvrtiny Čech (Moravák), z druhé Polák, z třetí Němec, ze čtvrté Ukrajinec. Řekněme tedy Středoevropan, ideální genetické vybavení pro život v Evropské unii.
Jenže malér a ouha. To by totiž předpokládalo, že k té rodové výbavě, ke každé její národnostní větvi, mám ten nejpozitivnější vztah. Ale musím s hanbou přiznat, že tak tomu bohužel není. Jako kluk jsem se styděl za to, že na štítku na našich dveřích je tak podivné jméno, jehož ukrajinská jinakost mě rozčilovala (ypsilon po měkké souhlásce!). A z ukrajinské literatury znám vlastně (a mám rád) jen jediného spisovatele, N.V. Gogola. Jenže ten psal rusky a taky si poruštil původně ukrajinské jméno. A když jsem před léty jel nočním vlakem z Prahy do Brna, vpadli do kupé Ukrajinci a místo přátelského sbratření jsem si užil strachu a spadl mi kámen ze srdce, až když jsme dojeli do Brna a já se zbavil té jejich dotěrnosti, balancující na pomezí medvědí dobromyslnosti a výbušné agresivity. A samozřejmě jsem jim nepřiznal, že jsem po dědečkovi taky Ukrajinec.
Němčina byla u nás doma tabuizovaný jazyk, protože maminku na celý život poznamenal „divoký odsun“ jejích rodičů. Dědeček Ukrajinec se totiž taky „přihlásil k Němcům“ (hádám, že i z obav, že by jinak mohl skončit v německém koncentráku) a byl tak odsunut se svou německou manželkou. (Po zásahu partyzánských konexí mého otce se pak směli vrátit ze sběrného tábora kdesi u Mikulova.) Z časů dětství mi tak zůstala úzkost propojena se vším německým.
Svou literární dráhu jsem sice začal publikováním krátkých povídek inspirovaných Slavomírem Mrožkem, ale polsky jsem se nenaučil a o současné polské literatuře vím pendrek a Poláci taky nespěchají s překládáním mých knížek.
Dědeček z otcovy strany pocházel z kovářské dynastie usazené v Dolních Kounicích. Když pak vystudoval v Římě, věnoval se filosofii a sám sebe charakterizoval jako „moravského novotomistického filosofa“. I když teď žiju v dědečkově kraji, blízko Dolních Kounic, moravanství mi k srdci nepřirostlo a cítím se Čechem.
Omlouvám se za tu dlouhou expozici a vracím se zas k tomu podstatnému.
Cítím se tedy Čechem. Svého širšího evropanství se teprve budu muset pracně dobrat. Ale zato jsem si jist svým čechoslovakismem. To je ode mě neodpáratelné, přestože mu nejsem (rozumově) nijak nakloněn. Vadí mi totiž ty jeho bažiny nostalgie, a zvláště když je dnes všechno už úplně a naprosto a docela jinak. Ale to, že jsem Čechoslovák, je prostě přirozená a nezvratná skutečnost, s kterou se už nakonec dokážu smířit. S jednou ze svých prvních, ještě platonických lásek jsem se setkal v Kláštore pod Znievom. Další, už neplatonická, žije dnes ve Zvolenu. Má literární čeština je prostoupena slovakismy (nad ránem místo k ránu, vazby vzít v úvahu, být na vině a 2.pád u předložky mimo, příslovečný výraz horko těžko a usalašit se ve smyslu ubytovat se a přivlastnil jsem si i slovenskou trmu vrmu a další lahodná slovenská slova už číhají, aby s potěšením vpadla do mých českých literárních textů). Dříve než jsem poznal Baudelaira a Rimbauda, ještě jako kluk, jsem se okouzleně učil zpaměti slovenské verše Ivana Kraska z jeho sbírky Nox et solitudo. Později mě zaujal slovenský nadrealizmus a krátce nato i slovenský existencialismus. Směl jsem se setkat s takovými osobnostmi jako byly a jsou Dominik Tatarka, Ján Johanides, Ivan Kadlečík, Miro Kusý a patafyzik Albert Marenčin, kterého z toho řádku pěkně zdravím. Prostě čechoslovakismus (strašné slovo!), přesněji řečeno můj pocit, že jsme se Slováky jedním národem, lišíce se jen jiným jazykem, z mé české duše už nikdo nevykartáčuje. To se už nedá stihnout. Tolik času mi už v životě nezbývá.
Text vyšiel v mimoriadnom vydaní časopisu Mosty s názvom Česko-slovenský fenomén, ktoré ako samostatnú prílohu v denníku SME vydalo občianske združenie česko-slovenské Mosty.