Nejsympatičtějšími postavami většiny Kunderových románů jsou ženy. A ty, jež jsou pak vypravěči nejbližší (například Tamina z Knihy smíchu a zapomnění, o níž vypravěč praví: “…patří mně a nikomu jinému, lpím na ní víc než na komkoli jiném”), obdařil zvláštním světlem, které je chrání před jinak všeobjímající autorskou ironií, tím nemilosrdným laserem, jenž v Kunderových románech chirurgickými řezy odkrývá groteskní absurditu světa.
Vedle Taminy jsou těmi vypravěči nejbližšími ženami, jak já to vidím, především Lucie z Žertu, Agnes z Nesmrtelnosti a Irena a Milada z Nevědění.
Medotčeny ironií, zabloudily sem, tvrdil bych, až z Kunderova lyrického věku a jsou tu jakýmisi světicemi absurdního světa. A protože je to samo o sobě absurdní slovní spojení, nijak nepčekvapí, že jejich existence je postavena na paradoxu: jsou vybaveny velikou schopností empatie, ale zároveň jsou to utečenci, každá jiným způsobem, nakonec utíkají z mužského světa, například Agnes do ústraní, do svého kartouzského kláštera, Milada do věčnosti ve svém pokusu o sebevraždu, Irena do své Paříže, daleko od matky a svého manžela, Tamina na ostrov dětí, Lucie do zapomnění v hloupém manželství.
Ale ty, které vypravěč ze svých ženských postav nejvíc miluje, obdarovává rovnůž mučednickým údělem. Tak Milada s umrzlýma ušima je jakousi až tradiční mučednickou ikonou, Tamina je odsouzena ke zvlášť kruté a dlouhé mučednické smrti a Lucie vstupuje do světa intimity cestou nejkrutějšího ponížení. Ale s vypravěčem přitom tušíme, že nakonec je čeká to štěstí nežít, ale být: Proměnit se v kašnu, do které padá vesmír jako vlahý déšť. Ale Kundera samozřejmě taky ví o nesympatických nebo groteskních ženských postavách. S nimi rozehraje Směšné lásky, od Jany z parku v povídce Já, truchlivý bůh, až po sochu žalu v povídce Eduard a Bůh. A pak zajisté Helena v Žertu a Růžena ve Valčíku na rozloučenou, kterou ale Bertlef ještě před smrtí převede na druhý břeh. Ale i když k nim připočteme nesympatické matky ženských postav, je stále ještě těch sympatických žen v Kunderově románech většina. Nemluvě o tom, že ty nesympatické matky jsou tam proto, aby si jejich dcery mohly ve střetu s nimi zvolit svou identitu.
Soustředit se na porozumění ženským rolím v Kunderových příbězích to je, pokud vím, dosud nepoužitý a přitom děležitý klíč k jeho románům. A tento sloupek je k tomu jen pobídkou.