Cítí-li se lidé ohroženi nebo prožijí-li nějaké kolektivní trauma, instinktivně se přikloní k tomu, kdo jim nabízí bezpečí a jistotu, byť by za to měli zaplatit ztrátou svých svobod. Taková společnost volá po jistotách, utíká se k jednoduchým řešením, sjednocuje se do houfu, je netolerantní k odlišnostem a menšinám. Naší generaci, ke které druhá světová válka a poválečné období doléhají už je z dokumentů a vzpomínek těch nejstarších, připomněly události po 11. září 2001 jedno důležité nebezpečí, na které se po roce 1989, v době globálně triumfujícího liberalismu zapomnělo – demokracie se dobře hodí do mírových dob, ale špatně snáší katastrofy a války. Současný boj s terorismem se tak proměnil v jednoduchý obchod – kolik osobní svobody vyměníme za pocit bezpečí.
Česká společnost stála v letech 1945 – 48 na podobné křižovatce. Pod dojmem prožitých nejistot sociální krize 30. let a hrůz následné války a německé okupace nadřadili naši předkové bezpečí a jistotu demokracii a svobodě. Znechucení nad předválečným chováním Anglie a Francie kompenzovali až nekritickou příchylností k vítězům z Východu; hořké vzpomínky na bídu a nejistotu 30. let zaháněli nadšenou adorací státu jako garanta sociálních jistot a pevného řádu; zklamání z neúspěchu volnotržního kapitalismu přetavili v plánovací a znárodňovací horečku; za pocit ponížení a mnichovské nemohoucnosti se pomstili předválečným elitám.
Tři národní projekty
V první republice se úspěšně završila v devatenáctém století zahájená konstrukce a emancipace českého národa. V jejích základech ale tikalo několik časovaných náloží. Mnichovská krize v roce 1938 poprvé odhalila jak vratké mohou základy demokracie v momentě skutečně vážných krizí být – poprvé, ale rozhodně ne naposledy byly výsledkem rezignace na demokracii a příklon k totalitním postojům a kolektivním vzorcům chování. Epizodní pokus Druhé republiky v letech 1938 – 1939 o národní autoritativní stát se však odehrál v prostředí chaosu a jednalo se spíše o trpké vyřizování účtů a snahu zachovat zbytky české státnosti než o plnokrevný pokus vybudovat nějaký typ totalitního státu.
Třetí národní projekt, který odstartoval v květnu 1945 a vyústil v 25. únor 1948, byl ovšem jiného charakteru, jak co do rozsahu, tak i hloubky změn. Stěží bychom totiž hledali oblast či sféru života – od armády, soudů, politických stran přes místní samosprávu a policii až po odbory, tisk, kulturu, zahraniční politiku nebo univerzity – která by neprošla po roce 1945 zásadní proměnou oproti předválečnému stavu.
Byli to sice komunisté, kdo 25. února 1948 převzal moc ve státě, byli to sice oni, kdo projevoval konfrontační a otevřeně totalitní praktiky politického boje, ale podoba a charakter socializující demokracie s výraznými prvky řízené státní ekonomiky, policejního státu a omezené parlamentní demokracie byly společným dílem celého levicového spektra, jejichž nekomunistické reprezentanty dnes nazýváme milostivým termínem „demokraté“. Přesto únorové převzetí moci komunisty bylo logickým, ale nikoliv nezbytně nutným důsledkem hlubokých strukturálních, společenských, demografických, hospodářských a mentálních proměn českého národa v pomnichovském desetiletí.
Všechno nebo nic…
Češi měli ve dvacátém století štěstí na mezinárodní poválečné mocenské konstelace. Díky šikovnosti svých politiků stáli na vítězné straně a z hlediska svých národních a geopolitických zájmů získali co se dalo. A nemuseli si přitom příliš „ušpinit“ ruce. Po první světové válce vydupali ze země stát, který byl uznán ještě dřív, než fakticky existoval. Po druhé světové válce obhájili předmnichovské hranice, za cenu zakarpatské „kolonie“, kterou museli dát Stalinovi, zachránili slovenskou část před osudem poraženého státu a definitivně se zbavili Němců jako nestátotvorné a nepřátelské menšiny.
Maďarský politik a politolog István Bibó na adresu poválečného Československa napsal: „Dnešní Československo šlo mnohem dál a vyhlásilo program vysídlení všech neslovanských menšin. Je to šílenství, ale má svou logiku: Češi chtějí pro sebe demokracii, pro svou zemi pokoj od národnostních menšin a zároveň neporušenou územní integritu, čili všechno najednou. Za touto vůlí však nestojí vědomí síly, ale strach živený vzpomínkou na prožitou katastrofu.“[1]
Jestliže se všichni, od politiků přes dělníky, spisovatele až po ženy v domácnosti na něčem shodli, pak to bylo konečné řešení německé otázky. Nenávist k nacistům se přetavila v averzi vůči všemu německému. Pěkně to shrnul sofistikovaný ideologický re-import ze Sovětského svazu, bolševik z nejkovanějších, Arnošt Kolman, který v Ideologii německého fašismu smetl všechno německé a „nepokrokové“ ze stolu evropské civilizace a hodil to do koše s nápisem „fašismus“, od Kanta po Hegela. Negace německé kultury vyvažovaná nekritickým obdivem ke všemu „vítěznému“ byla jen jedním z atributů této zvláštní poválečné mentality.
Z politických stran nejbojovněji vystupovali národní socialisté a „nejmírněji“ naopak lidovci, u nichž protiněmeckou vášeň chladily křesťanské principy a katolický transnacionalismus. Komunistům pak stačilo jen se na této protiněmecké vlně nést a vhodně ji tu a tam přiživit.
Babi Jar po česku
Ve vztahu k Němcům však nešlo jen o verbální násilí, nebyly to „jen“ násilné odsuny, šikana, internace a morálně pochybná aplikace kolektivní viny. Masarykovi dědici si po válce sáhli až na úplné dno lidskosti. Babi Jar je nechvalně proslulá roklina u Kyjeva, kde nacisté během velmi krátkého období povraždili přes 30.000 Židů – muže, ženy, děti. V české kotlině našla svou obdobou ve městě Postoloprty, kde zdivočelá soldateska nové armády vědoma si beztrestnosti a opilá mocí povraždila 763 Němců. Podobným symbolem se staly i Horní Moštěnice, kde došlo 18.-19. června 1945 k vyvraždění transportu karpatských Němců (265 mrtvých). I to jsou milníky české cesty k Únoru.
Strany, úřady i jednotlivci soupeřili v tom, kdo s Němci naloží radikálněji, jakoby právě takový přístup byl nejlepším důkazem znovuobrozeného českého nacionalismu. Umožňovalo to vzestup a beztrestné působení kariéristů, kteří si na boji s Němci postavili poválečnou kariéru. Jak si všiml historik Tomáš Staněk: „Do pohybu se dostaly sociálně, morálně a kulturně vykořeněné síly, z jejichž řad se pak v hojném počtu rekrutovali zakomplexovaní násilníci, dobrodruzi, mocichtiví kariéristé i psychicky vyšinutí jedinci. Leckterá „cesta vzhůru“, která byla započata, pokračovala dále v komunistických časech.“[2]
Každý, kdo se pokoušel ve vztahu k Němcům o lidský přístup, kdo se opovážil kritizovat chování českých úřadů nebo jednotlivců v pohraničí, byl ocejchován jako zrádce, nebo se na něj minimálně pohlíželo s nedůvěrou jak o tom svědčí útoky na nonkonformního novináře Michala Mareše, který odvážně referoval o zdivočelém pohraničí, nebo „božího člověka“ Přemysla Pittera, který jako novodobý donkichot bojoval s větrnými mlýny poválečných vášní a protiněmeckého nepřátelství: „Jako příklad toho, jací lidé nemají být ustanovováni dozorci nad internovanými, uvedl jsem velitelku tábora Hagibor. Je to žena, která ztratila v konc. táboře svého 19 letého syna, sama prošla velikým utrpením, které jí způsobili nacisti. Matka s tak velkou bolesti v srdci je vlastně chorá a nemůže být objektivní a spravedlivou. Proto kdykoli přijdu na Hagibor, jsem se všech stran zasypáván nářky na tuto velitelku, na její šikanování, takže internovaní jinak ji nepojmenují než V2“[3] Péče o zubožené děti včetně těch německých mu nakonec vynesla ze strany bezpečnostních úřadů obvinění ze zdržování transportů.
Dědictví protektorátu
Zbavit se Němců bylo poměrně jednoduché, neboť se k nim přistupovalo “kolektivně“ a tak také z českého symbolického i fyzického geoprostoru náhle zmizeli. Komplikovanější měla být očista „nemocného“ českého politického těla. Málokterá společnost totiž přečká válku beze změn. Jedni přežijí, druzí ne, jedni zchudnou, druzí zbohatnou, jedni se dostanou do vedení, druzí do vězení. Více než kdy jindy platí novozákonní první budou poslední a poslední první. Snaha zachránit si život vede k stržení sociálních bariér, zvyků, restrikcí, dobrých mravů a zbytečných sentimentalit. Pamětníci těch časů často zdůrazňují zhrubění mravů, nedostatek úcty k životu, plebejizaci, nivelizaci, agresivitu. Rány a křivdy jsou ještě čerstvé a uklidnění trvá roky.
Kontroverzním nástrojem vyrovnání se s čerstvou minulostí se po roce 1945 stala retroaktivní retribuce, byť vedena oprávněnou snahou potrestat zločiny, které spáchali nacisté a jejich čeští kolaboranti během šesti let okupace. Zákonný rámec tvořil především velký retribuční dekret „o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“ z 19. června 1945. Neplatil na Slovensku, kde problematiku upravovalo nařízení Slovenské národní rady. Celkem bylo v českých zemích odsouzeno k trestu smrti 713 osob, doživotí dostalo 741 a do vězení putovalo 19 888 lidí. Bylo podáno neuvěřitelných 132 549 trestních oznámení, ale téměř 40 000 případů se pro nedostatek důkazů vůbec neprojednalo. Zde leží kořeny pozdějšího kádrování. Mnoho lidí se muselo oprávněně či ne obhájit před samozvanými komisemi z toho, co za války dělali nebo naopak neudělali. Vznikala nová spojenectví a nepřátelství na základě toho, kdo komu co dosvědčil či kdo co na koho věděl.
Jako historičtí vítězové se socialisté se svými politickými protivníky příliš nemazlili. Roli obětního beránka za okupační hříchy určili za souhlasu celé země agrárníkům a jejich význačné představitele pohnali před soud. Symbolické zúčtování s předchozí érou představoval proces s předsedou druhorepublikové vlády Rudolfem Beranem a generálem Janem Syrovým a bývalými ministry vnitra Otakarem Fischerem a Josefem Černým, který začal 30. ledna 1947. I když nepadly komunisty halasně podporované tresty smrti a Beran se Syrovým vyšli „jen“ s dvaceti lety, i tak se jednalo o vytěsnění dlouholeté a organické větve české politické ekonomické kultury agrárníků z reálné politiky. Agrárníci kromě svých skutečných činů a zločinů byli souzeni i za to, co ztělesňovali, a proto, aby si komunisté a ostatní socialisté mohli rozporcovat jejich prvorepublikové politicko-ekonomické panství. I další soudní procesy s protektorátními prominenty nesly stopy politických tlaků. Dne 29. dubna 1946 byl zahájen proces s členy protektorátní vlády Jaroslavem Krejčím, Adolfem Hrubým, Jindřichem Kamenickým, Richardem Bienertem a Josefem Kalfusem. Radikálové tlačili na tři tresty smrti, nakonec se senát soudu dohodl jen na doživotí a menších trestech.[4]
Asi největší pozdvižení a krizi ve vzájemných česko-slovenských vztazích vyvolal soud s bývalými představiteli Slovenského štátu, prezidentem Jozefem Tisem, Alexandrem Machem a Ferdinandem Ďurčanským v Bratislavě (2. prosince 1946 – 15. dubna 1947). Byli obžalováni z rozbíjení republiky, zrady na povstání a zločinů proti lidskosti. Tady už tresty smrti přes nesouhlas řady nejen slovenských politiků padnout „musely“ – pro Tisa a Ďurčanského.[5]
Lotr po pravici… syn po levici
Téměř absolutní poválečná dominance levicového smýšlení samozřejmě vybízí k otázce – co se stalo s pravicí? Liberalismus, kterému se i na stránkách Peroutkova skutečně opozičního Dnešku dostávalo spíše opovržlivých slov, a volný trh padly pod údery hospodářské krize. Autentický konzervatismus zase neodolal fašistickému pokušení a mnohdy i antisemitskému vábení a v očích veřejnosti si nevratně ušpinil ruce válečnou kolaborací háchovského střihu, která sice řadě lidí zachránila za Protektorátu život, ale k níž se po válce nikdo nechtěl znát.
Přes velký průnik cílů a agendy však levicové spektrum nebylo jednotné a především po volbách v roce 1946 si deklasovaná sociální demokracie kladla otázku, co vlastně získala za rok a půl „podržtaškovství“ komunistické straně pod vedením Zdeňka Fierlingera. Ocitla se na osudové křižovatce – buď se s komunisty sloučit, nebo se vůči nim radikálně vymezit. Sociální demokraté náhle zjišťovali, že se jim mnohem lépe spolupracovalo s „reakčními“, ale respektujícími a čitelnými agrárníky než s všeho schopnými komunisty. Sociální demokracie připomínala unaveného otce, který se s úlekem podíval do pokřiveného zrcadla a viděl v něm šklebícího se sedmnáctiletého parchanta, který v roce 1921 opustil domácnost a teď si přišel s nemilovaným fotrem vyřídit účty.
Rozdílů mezi komunisty a sociálními demokraty bylo málo, ale ty které byly, byly zásadní, především v otázkách, kam až je možné při demontáži demokratických struktur a mechanismů dojít. Zela mezi nimi obrovská propast, kterou filozof Milan Znoj charakterizoval jako „…trojí marxistickou negaci“ – negaci vlastnictví, negaci práv a negaci stranické politiky.
Plánujeme…
Každá doba je přesvědčena, že našla svůj zaručený recept na univerzální štěstí, ke kterému se často iracionálně, většinově a bez zbytečných otázek přimkne. Někdy je to víra v Boha, jindy v rozum, nebo práce či válka. Po roce 1989 to byly trh bez přívlastků, privatizace a liberalismus, po druhé světové válce se na sloupy věčných pravd tesala slova socialismus a plánování. Plán měl být všelékem na všechny problémy poválečné společnosti, od těžby uhlí přes produkci mléka až po psaní románů. Zbožštění plánu jako jediné možné cesty k řízení společnosti vedlo k odmítání liberalismu a volného trhu, k dramatickému přerozdělování majetku a jeho vlastnické struktury a vytěsňování soukromé iniciativy.
Znárodňovalo se ve jménu racionálního využití zdrojů, bezpečnosti státu nebo z nenávisti k těm bohatším. Uvnitř válkou stmelené koalice politiků a technokratů, této „nové třídy“, panovala hluboká víra ve státní intervencionismus, hospodářskou „demokracii“, podřízení “zájmům celku” a koordinaci jejich výrobní činnosti prostřednictvím plánu.[6] Rozhodně nešlo o sovětský nebo komunistický import – již ve třicátých letech se výrazně posilovala role státu v ekonomickém plánování, v rámci německého válečného hospodářství se pak osvědčila efektivita státního dirigismu a pováleční socialisté tomu všemu dali už jen ideologické zdůvodnění pokroku a blahobytu.
Zatímco v radikálních názorech na Němce a německou otázku stačilo komunistům jen přizvukovat národním socialistům, v otázce hospodářství a znárodňování to byli zase sociální demokraté, kteří komunisty trumfovali v tom, koho a co všechno je třeba zestátnit a vyvlastnit.
V Evropě ale nebyli sami. Vyvlastňovalo se i v baště volného trhu a konzervatismu Anglii, kde došlo k rozsáhlému přesunu klíčových průmyslových odvětví do rukou státu, aby válkou rozvrácené státní rozpočty získaly větší objem důchodů, které by bylo možné distribuovat směrem k lidem – na sociální pojištění, příplatky, penze.[7] V československém případě však zaráží, s jakou razancí, rychlostí a šíří se postupovalo hned po válce – banky, doly, filmový průmysl, vše se závratnou rychlostí ocitlo v rukou státu, respektive politiků.
Eliminace prvků volného trhu nebylo jen programovou reakcí na neúspěch trhu ve třicátých letech během Velké deprese, ale i symbolem vzrůstu státní byrokracie, která si nárokovala větší podíl na moci a kterou stranické sekretariáty využívaly pro posilování své politické moci. Znárodňování bylo také politickou hrou, v níž si vítězní socialisté vyřizovali účty s prvorepublikovou elitou a jejími ikonami, ať už to byli Baťové nebo Vlasta Burian.
V Československu se státem vlastněný majetek spojil s politickou sférou a vedl k vytvoření nové technokraticko-stranické třídy byrokratů, předobrazu pozdější komunistické nomenklatury, přesně tak, jak ji na začátku padesátých let neomylně identifikoval jeden z nejznámějších komunistických renegátů, Černohorec Milovan Djilas: „Nová třída čerpá svoji moc, privilegia, ideologii a své zvyky z jedné specifické formy vlastnictví – kolektivního vlastnictví – které nová třída spravuje a ve jménu národa a společnosti distribuuje.”[8] Tohle přesně se stalo u nás, a to ještě před Únorem. Byl to obrovský přesun moci a majetku prostřednictvím státu do rukou stále mocnější vrstvy státních úředníků, technokratů a stranických funkcionářů, nové třídy, která se po válce začala instinktivně formovat a nejsilnější beranidlo pro prosazení svých zájmů si našla v KSČ.
Po roce 1948 se už jen proces zestátnění „výrobních prostředků“ dokončil. Podle statistik bylo znárodněno 3 348 ekonomických jednotek se 721 600 zaměstnanci; to představuje 54,9 procent odpracovaných hodin, 55,3 procent zaměstnanců a 58,8 procent vyplacených mezd. V roce 1946 vykázaly tzv. národní podniky ztrátu podle různých metodik od 1,3 do 1,4 miliardy korun.“[9] Ještě v roce 1947 vytvářel soukromý sektor 24 procent rodního důchodu a zaměstnával asi čtvrtinu pracovních sil, po únorové smršti takřka vymizel. Živnostníkům a podnikatelům ale chyběla politická podpora, byli vystaveni legislativní a politické svévoli a pod náporem všudypřítomné ekonomické šikany (například přiškrcování přístupu k surovinám a úvěrům) mizeli jako svébytný, legitimní a státotvorný stav.
Banky byly pleite
Relativní úspěch poválečného přechodu z válečné na mírové hospodářství nebyl ovšem dílem skutečného nastartování tradiční exportní tržní ekonomiky, ale spíše nástrojů válečného plánování, které „třetí“ republika převzala, zesílila a prohloubila – určování produkce, plánování, slučování podniků a monopolizace v rámci sektorů, korporativistické slaďování podnikatelů, odborů a zaměstnanců, politizace a de facto okleštění odborů výměnou za důsledně propracovanou sociální a penzijní politiku, omezování rozhodovacích pravomocí managementu.
Asi nejvíce ospravedlnitelné bylo znárodnění bank a celého finančního systému, které okupaci odnesly nejvíce. Jak poznamenal profesor Mojmír Tuček, „…finanční situace bank byla v květnu 1945 katastrofální. Viděno dnešními měřítky, banky byly “pleite”. Říšské a protektorátní dluhopisy byly bezcennými papíry, poskytnuté úvěry byly zčásti nedobytné a bankovní majetek uložený v průmyslových koncernech byl znárodněn. Měnová reforma z října 1945, kterou se podstatná část vkladů stala vklady vázanými, banky zachránila před případným útokem na jejich pokladny.“[10]
Dvě země, jeden systém
Jedním z neuralgických bodů poválečného československého vývoje vztahy mezi Čechy a Slováky. Prvorepublikové rozpory odlišná válečná šestiletá zkušenost jen zesílila. Jestliže první republika byla spíše „český“ projekt, pak ta třetí měla být již projektem rovnocenně česko-slovenským. Nebylo prostě možné vrátit se k ideji jednotného národa v momentě, kdy Slovensko za sebou mělo autentickou zkušenost vlastní státnosti, byť značně problematické. Komunisté z mnoha příčin neměli na Slovensku tak silnou pozici jako v českých zemích a jejich počáteční optimismus ještě více zchladily výsledky voleb z roku 1946, ve kterých výrazně zvítězila Demokratická strana. Gustáv Husák, Karol Šmidke či Laco Novomeský narazili nejen na poměrně schopné protivníky jako byli Ján Kempný či Jozef Lettrich, ale střetli se i s „tichou“ slovenskou většinou opírající se katolickou, ale i evangelickou církev a tradiční vesnický konzervatismus.
To co na Slovensku následovalo po volbách 1946 a vítězství Demokratické strany bylo nejen názornou ukázkou komunistického zneužití moci a silových orgánů s cílem devalvovat legitimní výsledek voleb a zlikvidovat nekomunistický proud, ale i dokladem lhostejnosti a nezájmu o Slovensko napříč celým českým politickým spektrem. Ukázalo se, že česká politická scéna o svých východních bratrech příliš neví a spíše se orientuje podle stereotypů a schémat z minulosti. Češi podvědomě viděli za každým demokratem luďáka a rozbíječe státu, za každým katolíkem klerofašistu, za každým duchovním Tisa: „Pozor! Uvědomme si, kam jedeme! Byl slovenský štát. Hlinkovci. Gardisti. Pozdravy zdviženou pravicí. Vysídlování Židů. A těch hádek už předtím! My jsme vyslanci nového souladu. Musíme na to pořád myslet. Nesmíme to už dělat špatně.“ varoval spisovatel Karel Konrád mladého komunistického intelektuála Lumíra Čivného, když spolu cestovali na sjezd spisovatelů na Slovensko.
Na výplatní pásce státu
„Stačí jen, abychom si znovu přečetli básně, jimiž bezprostředně a spontánně zareagovali na „květnové osvobození“: ustrneme totiž, kolik zloby, zášti, pomstychtivosti, militance, kolik verbálního násilí, laciné demagogie a pozlátkového optimismu čiší z těch vodopádu veršů…ona oči i uši rvoucí nezřízenost, ba obludnost literárního výrazu, jehož se zde emocím dostalo, a zejména pak ono patetické povýšení historických událostí v mýtus bezmála archetypický, opřený však přitom o konstrukci v podstatě ideologickou – totiž o stalinismus, byzantismus a slavjanofilství zcela nového nálevu.“[11] Tak popsal český literární historik a kritik Antonín Brousek ve svém dosud nepřekonaném eseji O poezii českého stalinismu bez pověr a iluzí. Stejně jako znárodnění či perzekuce politických protivníků neodstartovaly 25. února 1948, tak i volný pád svobodné a autonomní české kultury do černé díry stalinské sorely začal hned po osvobození. Důvodů bylo několik.
Mocné vyvlastňovací tsunami smetlo soukromou kulturu a z herců, loutkářů, komiků a spisovatelů se stávali postupně státní od-do zaměstnanci. Stát platil, stát poroučel, stát omezoval. Jako první si zlatý náhubek ochotně navlékli předváleční pijáci absintu, velikáni avantgardní poezie s Vítězslavem Nezvalem jako svým nekorunovaným králem v čele. V reálném čase vysocí úředníci ministerstva kultury, ve volném čase básníci a spisovatelé, platící čas od času povinnou daň v podobě devótních poém svým chlebodárcům.
Setrvačností se do nových poměrů přelila i mohutná vlna zájmu o národní kulturu 19. století, kterou se ovšem staronoví (Zdeněk Nejedlý) i noví (Ladislav Štoll) arbitři jali ihned kádrovat a osekávat na závaznou linii Tyl-Hálek-Neruda-Němcová-Jirásek-Wolker. Neunikla ani mnohovrstevná česká historie, která byla na dalších čtyřicet let posazena na Záhořovo lože s nápisem „Komunisté, dědici velkých tradic českého národa“.
Inflace verbálního socialismu zaplavovala veřejný prostor, každý byl socialistou, respektive neodvážil se jím nebýt, ať už to byl komunistický kulturtrégr a novinář Gustav Bareš, básník Vítězslav Nezval nebo jinak kritický literární vědec Václav Černý, nikdo se neopomněl socialismem alespoň zaštítit. Ze strachu, oportunismu nebo přesvědčení. I prezident Edvard Beneš přesvědčoval v projevu v roce 1945 své posluchače (a snad i sám sebe), že „Jsme na přelomu – a to zdůrazňuji – na přelomu ze společnosti demokracie liberálně buržoasní do nového stadia demokracie socializující, lepší dokonalejší, sociálně a hospodářsky vyvinutější… Jdeme dnes za ideálem demokracie opravdu lidové, lidovější a lepší, nežli tomu bylo po válce minulé.“
V umění se s povinným břemenem jménem socialistický realismus každý vyrovnával po svém – konformisté ho přijali bez ptaní a reptání, poctivci se trápili nad jeho skutečným obsahem, ostatní ho ignorovali s nadějí, že si budou moci tvořit to co chtějí. Když pak byla stále ještě západoevropsky kultivovaná česká kulturní scéna konfrontována s pravým sorelovským uměním, respektive jeho ždanovsky vykastrovanou moskevskou variantou, zahalila se do rozpačitého mlčení, které přerůstalo v nezakrývané zděšení. Více než výmluvně to ukázala reprezentativní výstava sovětského umění „Obrazy národních umělců SSSR“ na Slovanském ostrově v dubnu 1947, na níž se měla ukázat vyspělost a pokrokovost našeho nového učitele. Tohle že má být umění nejpokrokovější země světa, předvoje lidstva? Tohle nás čeká? Diplomaticky, ale jasně a odvážně to vyjádřil v Kulturní politice z 25. dubna 1947 Miloslav Chlupáč: „Výstava sovětského umění vzbudila velký zájem a získala si i obdiv širokých vrstev. Není to však pro uměleckou hodnotu, ale proto, že obrazy jsou lidem srozumitelné a že postrádají jakoukoliv namáhavou moderní problematiku. /…/ Tak se maluje a malovalo jinde; i u nás tak maloval Brožík, Hynais nebo Mucha, jehož Slovanská epopej má vyšší uměleckou hodnotu. /…/ Doufáme, že ruské umění dosáhne lepší úrovně, až promluví místo oficielního akademismu sám ruský člověk, jakého jsme poznali v květnu 1945 a jehož prostou opravdovost tolik ctíme.“
Špat-ný vkus, fa-šis-mus! Špat-ný vkus, fa-šis-mus!
Národní revoluce se pokoušela odstranit i „buržoazní“ svobodu milovat a konzumovat nevkus a kýč. Oblíbeným terčem se staly romány pro služky, rodokapsy, které náhle uvědomělým Čechům vadili a chtěli se jich zbavit. Oč více se jej ale osvícení byrokraté snažili potírat, o to víc kýč žil svým vlastním životem či sublimoval do budovatelského schematického škváru. Teprve na začátku padesátých let museli kulturtrégři připustit, že nového socialistického člověka trocha té lidové pokleslé zábavy nezabije.
Svou nechutí, či přímo nenávistí k typizovanému měšťákovi s jeho kulturními atributy se radikálové, například kolem E.F. Buriana a jeho Kulturního týdeníku, netajili. Prvorepublikovému „Kondelíkovi“, této platónské ideji prvorepublikovosti, nic neodpustili – a hlavně ne jeho vkus. Pro ně to byli lidé včerejška, minulosti, odepsaní a bez nároku na současnost, pokud se ovšem dostatečně nenapraví: „A je i na nich, aby nám pomohli v našem boji za očištění ulic od nevkusu, tj. fašismu. /…/ Obrazy těch, kterých si vážíme, nepatří do výkladních skříní po bok reklamám, které mají přilákat zájemce. Byl to fašismus, který si věšel svoje vůdce na všechny rohy, mezi párky, slanečky a podvazkové pásy.“[12]
Válka odnaučila společnost rozeznávat odstíny, diskutovat. Stále fungoval mechanismus „semknutí se“, který tak účinně zafungoval během války a pomáhal přežít. Existovalo jen „my a oni“, fašismus nebo socialismus, staré a nové, pokrok nebo reakce: „Do nového života pochoduje převážná většina národa v semknutém šiku. Každému je jasno, čeho je třeba: zachraňovat, opravovat, budovat. /…/ Tato společná práce o společném díle je radostný, povznášející pocit. /…/ Za armádou pracujících se plíží příživničtí marodéři.“[13] Většina vytěsňovala nepříjemné otázky, problémy, myšlenky. Vznikl rozsáhlý okruh tabuizovaných témat, o kterých hovořit znamenalo značnou dávku odvahy a nutnosti počítat s negativní reakcí, terorem většiny.
Vůle k moci
Co ovšem bylo skutečným komunistickým importem, byla nepřehlédnutelná a pro mnohé neodolatelná touha po moci. Kdekoliv – v policii, tisku, soudech, továrnách, armádě. Touha po moci byla tou nejvlastnější DNA skupiny kolem Klementa Gottwalda, Rudolfa Slánského a Václava Kopeckého. Bylo to to nejzákladnější, co se naučili během let pronásledování a ilegality. Národní socialisté mohli být nejradikálnější nacionalisté, sociální demokraté nejradikálnější propagátoři znárodňování, ale jen komunisté pochopili, že klíč leží v moci, jejímu soustředění, propojení a ovládnutí. Vše ostatní a principiální názory především se musely podřídit. Cokoliv co tuto moc posilovalo a zvětšovalo, bylo povolené. Komunisté v každém okamžiku kombinovali možnost, jak si z moci ukrojit další, byť malý díl, určovali agendu a vystihovali nosná témata, ovládali finesy politického marketingu, kombinovali ústavní formalismus s nátlakem ulice, nebáli se zapojit špiclovské agentury k shromažďování kompromitujících informací. V neposlední řadě dokázali přilákat a udržet nesourodou směs všehoschopných talentů, od prvorepublikových rozvědčíků, idealistických propagandistů či protřelých právníků.
Kamuflovat a kolonizovat
Politolog Michal Kubát identifikoval v postupu poválečné KSČ dvě souběžné taktiky – maskování a kolonizaci. Již samotná existence a prosazování taktických a strategických cílů bylo něco, co komunisty dramaticky odlišovalo od ostatních politických stran. Maskováním dosáhli komunisté proměny v státotvornou a mainstreamovou stranu, fungující v rámci parlamentní demokracie. Geniálním švindlem Národní fronty za nadšené spolupráce ostatních stran vytunelovali podstatu demokracie – legálně eliminovali opozici, vytvářeli dojem jednoty a oslabovali princip zodpovědnosti. Úspěchy si přivlastnil ten dravější a mediálně schopnější, neúspěchy se svedly na „reakcionáře, příživníky nebo nepřátele státu“, případně na ostatní strany v rámci NF. To byl jeden z paradoxů voleb v roce 1946, které KSČ vyhrála volby, ale vládnoucí a za vládnutí odpovědnou stranou se nestala – obsadila jen nejvíc ministerstev, ještě více upevnila svou exekutivní moc, ale navenek se vládlo opět skrze Národní frontu. Svojí promyšlenou skrytou „kolonizací“ své politické protivníky, zvyklé jen na otevřené politické střety, dokonale zaskočili. Nejenže pečlivě sledovali funkcionáře a tajemníky ostatních stran, ale infiltrovali je svými informátory (ceněný agent Valerij Vilinskij (V-101) v kanceláři demokrata Ivana Pietora) a spřízněnými politiky, kteří své strany spolehlivě vedli do komunistických vod (za všechny takové quintesence tohoto typu sociální demokrat Zdeněk Fierlinger).[14]
Kdo všechno je komunista?
Komunisté byli vskutku lidé zvláštního ražení, minimálně ti, kteří byli ochotni obětovat své kariéry a „maloměšťácký“ domov svému snu. Vedlejším produktem jejich ilegálních kariér byla důvěrná znalost polosvěta ukrývání, úskoků, nátlaku, vydírání, tajné policie a věznic. Toto propojení politického boje s policejními složkami a jejich metodami bylo další novum, které nezapřelo inspiraci od metod gestapa. Šlo-li o demontáž starých kapitalistických struktur, neváhali komunisté takové prostředky proti svým protivníkům používat. Při svých provokačně-konspiračních pokusech před rokem 1948 jako byly mostecká aféra, krčmáňský případ, pekelné stroje ministrům nebo rozvracení slovenské Demokratické strany však ještě iniciativní proto-estebáci naráželi na nezávislou justici pod vedením Prokopa Drtiny.
Po Únoru 1948 se jim však podařilo ovládnout kompletní „řetězec“ od sledování, zatčení, obvinění, odsouzení a vykonání trestu. Ke slovu se dostali lidé, které staří komunističtí šíbři zatím drželi na uzdě a nad kterými mladí idealisté usilovně zavírali oči, aby nemuseli vidět, že k prosazení jejich utopie je třeba si ušpinit ruce a k tomu jsou nezbytní lidé jako Bedřich Pokorný, Bedřich Reicin, Jindřich Veselý, Miroslav Pich-Tůma, Moučka, Milén, Kopřiva, pestrá směs „panských pacholků“, kteří své umění pilovali během nejrůznějších afér proti nekomunistickým politikům a po Únoru dostali zelenou. Vědomí beztrestnosti a v neposlední řadě i snaha obohatit se (jeden vysoký armádní důstojník skončil na popravišti jen kvůli svému americkému autu) vedly k takovým excesům, že i vedoucím funkcionářům pak dalo dost práce dostat tyto desperáty pod kontrolu.
Velmi rychle si pro svůj represivní aparát komunisté připravili i vhodný zákonný rámec – 14. října 1948 byl schválen zákon na ochranu lidově demokratického zřízení a o devět dní později se zrodily tábory nucené práce. První byli na řadě nekomunističtí politici a důstojníci. Do hry ale výrazně vstupuje i sovětská strana, respektive její poradci, kteří se zapojují do fabrikace politických procesů a obecně zglajchšaltování československé politiky podle sovětského vzoru. Procesy se také „internacionalizují“ – ať už je to titoismus nebo sionismus, jak si jen sovětské ministerstvo zahraničí přeje.
Třicet let čekání
„V prosinci r 1920 zvítězil nad námi v čele čsl. buržoasie T. G. Masaryk. Avšak konečné vítězství patřilo nám v zápase s čsl. buržoazií, která byla dějinami odsouzena k prohře své věci. V květnu r. 1945 a v únoru r. 1948 jsme slavně zvítězili my, komunisté.“ – to napsal ve svých košatých pamětech jeden z hlavních aktérů převratu, ministr informací Václav Kopecký.[15] Po 25. únoru 1948 komunisté skutečně triumfovali a začali si vyřizovat účty. Po Benešem schválené demisi nekomunistických ministrů byla ustavena vláda nová a Národní shromáždění 11. března schválilo její programové prohlášení. Drtivou většinou a ve stínu smrti Jana Masaryka, který byl svržen či spadl z okna Černínského paláce. Dalším krokem legalizace nového uspořádání mělo být přijetí nové ústavy vyhlašující lidově-demokratickou republiku, ústavu 9. května. Posledním gestem prezidenta Beneše, které symbolizovalo i konec celé jedné éry, bylo, že ji odmítl podepsat. Na konci května proběhly parlamentní volby s jednotnou kandidátkou, v nichž KSČ očekávaně vyhrála. Bezprostředně po volbách, 2. června, abdikoval prezident Beneš a v září zemřel. Novým prezidentem byl 14. června jednomyslně zvolen Klement Gottwald. Vznikla nová vláda v čele s Antonínem Zápotockým.
Masaryk – Beneš – Gottwald
Přestože KSČ nacházela na První republice pramálo dobrého, komunisté ze starší generace se podvědomě stylizovali do role legitimních dědiců prvorepublikového budovatelského étosu a zkušenost z roku 1918 imitovali. Hlavní dirigent komunistického úspěchu Klement Gottwald pedantně trval na ústavním formalismu, byť se neváhal neustále opírat o odborářskou uliční politiku a jemnou hru spřízněných rozvědčíků. Jeho účast na Te Deum po zvolení prezidentem v roce 1948 nebyla jen taktickým tahem vychytralého bolševika, který se vysmívá všem ritům minulosti, ale i jakýmsi perverzním splněním ukrytého snu párie, který se z okraje společnosti dostane až na vrchol.
Gottwald tak personifikoval celé české komunistické hnutí – z parlamentních, byť ostrakizovaných radikálů se po únoru 1948 stali vládci nad osudy a životy svých dřívějších protivníků. Gottwald tím ostatně, podobně jako jiný budovatel státu, jugoslávský Josip Tito, iritoval i své kremelské patrony – jakoby jim říkal, podívejte se, nemusíme otrocky opisovat z vašich revolučních čítanek, Češi jsou natolik uvědomělí, že je ke komunismu nemusíme ani nutit.
Je tedy mylné se domnívat, že Únor 1948 byl jen věcí sovětských tanků a komunistů a jejich prohnanosti a lstivosti. Že to bylo jenom my (…demokratičtí, kultivovaní, vyspělí Češi…) a oni (…banda Východu zaprodaných komunistů…). Časté zužování tématu na politické dějiny a přímočarou cestu KSČ k moci zastírá reálnou povahu důležitých trendů čtyř poválečných let 1945 – 48. Klasik tak promine, ale „…kdyby nebylo po válce komunistů, museli bychom si je vymyslet…“, – i bez nich bychom totiž vyhnali Němce, vyvlastnili průmysl a postátnili hospodářství. I bez nich bychom omezili volnou soutěž politických sil a asi i bez nich bychom si každý čtvrtrok jezdili do Moskvy pro pokyny.
[1] Bída malých národů východní Evropy, 1946, s. 182 – 183
[2] Tomáš Staněk, Perzekuce 1945, Praha 1996
[3] K informaci: V Praze dne 28.června 1946. Ministerstvo vnitra v Praze.Věc: Obvinění proti řed. Přemyslu Pitterovi,
[4] Tomášek, Dušan, Robert Kvaček, Causa Emil Hácha, Praha : Themis, 1995, 240 s.; Pasák, Tomáš, JUDr. Emil Hácha : (1938-1945), Praha : Horizont, 1997, 286 s.; Tomášek, Dušan, Obžalována je vláda, Praha : Themis, 1999, 236 s.
[5] Rychlík, Jan, Češi a Slováci ve 20. století. [2. díl], Česko-slovenské vztahy 1945-1992, Bratislava: Academic Press;Praha: Ústav T.G.Masaryka, 1998, 554 s.
[6] Drahomír Jančík: Zásady a průběh znárodňování, Dne 17. října 2005 se v prostorách Domu umění města Brna uskutečnil další z plánovaných seminářů CDK a ÚSD AV ČR, jehož tématem bylo 60 let od první vlny znárodňování v Československu
[7] „…zveřejnění Beveridge Report v roce 1942, ve které byl navržen systém sociálního zabezpečení, jenž vycházel z britské tradice tzv. sociálního liberalismu a po válce se stal východiskem budování sociálního státu v Británii.“ In: http://news.bbc.co.uk/1/shared/bsp/hi/pdfs/19_07_05_beveridge.pdf
[8] Djilas, The New Class, 44 – 45
[9] Zdeněk Jirásek, Dopad znárodnění na československou ekonomiku, Dne 17. října 2005 se v prostorách Domu umění města Brna uskutečnil další z plánovaných seminářů CDK a ÚSD AV ČR, jehož tématem bylo 60 let od první vlny znárodňování v Československu
[10] Miroslav Tuček, Znárodnění českých bank, Dne 17. října 2005 se v prostorách Domu umění města Brna uskutečnil další z plánovaných seminářů CDK a ÚSD AV ČR, jehož tématem bylo 60 let od první vlny znárodňování v Československu
[11] Antonín Brousek, O poezii českého stalinismu bez pověr a iluzí, 501 – 502.
[12] Kulturní politika, 14. září 1945, úvodník
[13] Kulturní politika, 14. září 1945, úvodník
[14] Michal Kubát, Komunistické a nekomunistické strany ve střední a jihovýchodní Evropě v letech 1944-1948, Dne 12. dubna 2006 se v prostorách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pod záštitou poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona uskutečnil seminář Dusivé objetí: spolupráce komunistů a sociálních demokratů. Na semináři vystoupili: Ladislav Cabada, Vít Hloušek, Roman Joch, Michal Kubát, Josef Mlejnek, Jiří Pernes.
[15] Václav Kopecký, ČSR a KSČ, str. 139
Text vyšil v mimoriadnom vydaní časopisu Mosty s názvom Česko-slovenský fenomén, ktoré ako samostatnú prílohu v denníku SME vydalo občianske združenie česko-slovenské Mosty.