Agnieszka Holland nedostala Oscara. V Polsku se tím nikdo moc netrápil, protože nikdo nevěřil, že ho dostane. “Doufáme v zázrak,” řekla dokonce i novinářka, která komentovala televizní přenos. Zázrak se nestal.
Filmoví akademici za světový mír
Oscara dostal iránský film Rozchod. Musel by být hodně špatný, kdyby ho nedostal zrovna teď, když média už měsíc vytrubují do světa zprávy o zvyšující se pravděpodobnosti izraelského útoku na Írán. Samozřejmě, že žádný útok nebude, ale samotný strach z další války na Blízkém východě – a především z íránského nukleárního programu – způsobil, že se členové Americké filmové akademie rozhodli vložit se do boje za světový mír. A film je to prý opravdu dobrý.
Zato s filmy o holokaustu mám problém. Jejich hrdiny jsou totiž logicky ti nemnozí, jimž se podařilo přežít – často díky “dobrým Němcům” – Schindlerův seznam Stevena Spielberga, Pianista Romana Polanského, Evropa, Evropa Agnieszky Holland. Ti, kteří zahynuli – obvykle rukou “zlých Němců” -, tvoří spolu se svými mučiteli pouhé pozadí jejich neobvyklých osudů. Co to má společného s historickou pravdou?
Vzpomínám si na televizní diskusi s Agnieszkou Holland a člověkem, podle jehož příběhu vznikla postava hlavního hrdiny filmu Evropa, Evropa – německého Žida, který předstíral, že je nacista, a stal se dokonce členem Hitlerjugend. Jakýsi mladý člověk z publika mu položil jednoduchou otázku: Existuje něco, za co byste byl ochoten zemřít? – Ne, odpověděl hrdina filmu. Tehdy jsem si uvědomil, že právě o tom, a ne o holokaustu, vypovídají tyto filmy.
Proto jsem zvědavý, jak si Agnieszka Holland poradí s příběhem Jana Palacha (doufám, že lépe než s Jánošíkem!). Z toho, co vím, má Palach v Česku status národního hrdiny, ve výročí smrti mu vzdávají hold nejvyšší představitelé vlády, noviny o něm píší dlouhé články, a teď o něm má navíc vzniknout televizní seriál. Ve stejné době v Polsku považujeme Ryszarda Siwiece, který se upálil několik měsíců před Palachem taktéž na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, za šílence. Odjakživa mě fascinuje, jak je možné, že Poláci a Češi mají odlišné názory na živé pochodně.
Trochu masochismu
Jedním z děvodů je asi to, že polští národní hrdinové, především ti z doby války a komunismu, byli většinou osamělí bojovníci pracující v izolaci. A u nás v Polsku se hrdinství projevované v soukromí netoleruje. Hrdinství musí být společným úsilím, musí sloužit veřejnosti, jinak nemá smysl. Jenže hrdinství Palachovo nejenže nesloužilo veřejnosti, ale navíc pro ni bylo výzvou a nakonec výčitkou jejímu svědomí. Proto když ho teď po letech konečně doceňujeme, není to nic jiného než výraz pokání přeživších za vlastní nemoc. Je v tom trocha masochismu.
Ale platí se i za kolektivní hrdinství a o tom je můj oblíbený filmy od Agnieszky Holland Horečka (1980). Jeho děj se odehrává za ruské revoluce roku 1905, kdy polští socialisté pod vedením budoucího maršála Józefa Pilsudského spáchali stovky bombových útoků na carské úředníky a děstojníky, vykrádali banky a poštovní vlaky, získávali na to finance od polských průmyslníků a dalších boháčů a také pozabíjeli stovky očividných i domnělých konfidentů carské tajné policie. O téhle revoluci se v Polsku moc nemluví, protože obyčejní Poláci tehdy považovali Pilsudského lidi za prachsprosté bandity, jimiž se opravdu často stávali. Dnes by v Polsku na realizaci takového filmu nikdy nedal ani halíř. Právě proto Agnieszka Holland už léta pracuje v Americe k velké škodě polské kultury.
A toho zatraceného Oscara měla dostat.