Jednoho zimního dne roku 1732 se z hrobě Balkánu dostal na světlo “osvícené” Evropy podivný tvor: upír. Kariéra jednoho z nejpopulárnějších mýtů evropské moderny ale v žádném případě nezačíná v Transylvánii. Zrodil se totiž v Medvedji, zapadlé vesničce v jižním Srbsku, z níž se v Titových dobách stalo reálsocialistické (malo)město a v 70. letech tu vnikly termální lázně, které trpícím obyvatelům Jugoslávie slibovali zmírnění jejich obtíží.
Takový obyčejný úkaz
V třicátých letech 18. století byl po válkách s Turky celý západní Balkán obsazen habsburskými vojsky. Panoval tu hlad, epidemie a nejistota, co místním přinese změna vrchnosti. A pak se najednou začaly dít podivné věci. Na přelomu let 1731 – 1732 se obyvatelům Medvedje zdálo, že je pronásledují mrtví z místního hřbitova. S rostoucím počtem obětí vypukla panika. Rakouská armáda pak do obce vyslala komisi vedenou vojenským lekářem Johannem Flückingerem, která se měla dobrat pravdy. Lékař pak vesničany vyslechl a podal o tom následující zprávu: “Jednohlasně vypovídali, že přibližně před pěti lety si zde při pádu z vozu se senem zlomil vaz sedlák, jménem Arnot Paule, jenž se za svého života nechal několikrát slyšet, že ho v Kosovu pronásledoval turecký upír.”
Původ kletby je tedy jasná: pracovní úraz v zemědělství a jeho oběť, která očividné tak úplné nezemřela a teď sužuje živé. Flückigerova komise pracuje systematicky – sestaví seznam mrtvých, otevírá hroby a vykopává podezřelé mrtvoly, které pak spalují místní cikáni. V Německém reportu při tom poprvé padne slovo Vampir, jež ovšem v této podobě tehdy v žádném balkánském jazyce neexistovalo.
Existuje tedy podezření, že rakouští vyšetřovatelé, kteří byli odkázáni na pomoc překladatelů, něčemu špatně porozuměli. Jak se později ukázalo, šlo o kulturně velmi plodný omyl. Vídeňský soudní lékař Christian Reiter dnes zastává názor, že se v Medvedji jednalo o epidemii sněti sleziné, choroby typické pro poválečné časy. Vampýr neboli upír pak není ničím jiným než lidovým zdůvodněním nákazy, za jejíhož viníka je označen jeden z vesničanů. Ten se tak stává obětním beránkem.
Vampýři na knižním festivalu
Zprávy o pověsti vo Untote – žijících mrvých, se na Balkánu tu i onde vyskytovaly už dříve. Teprve zvěst o mrtvých z Medvedje se ale rozšířila po celé Evropě. Noviny ve Vídni stejně jako v Paříži psaly o “vampýrech” a už na velikonočním knižním trhu v Lipsku roku 1732 o nich bylo k dostání několik “odborných” knih z per německých univerzitních učenců. V polovině 18. století zasáhla habsburské državy – tentokrát Moravu a Slezko – další vlna vampýrismu.
Trvalo samozřejmě ještě nějaký čas, než se z mrtvého srbského čeledníka stal aristokrat Drákula irského spisovatele Brama Stokera (svůj slavný román vydal v roce 1897). A ješté déle, než se proměnil v Edwarda, hledaného fantomového idiola amerických puberťaček z filmové ságy Stmívání, která ovládla kina na přelomu tisíciletí.
Módní krvelačnou kreaturu zatím, zdá se, žádný špatný konec nečeká – i když britský filmový kritik A. A. Gill v recenzi na seriál Pravá krev (True Blood) napsal, že “ve chvíli, kdy upíři a vlkodlaci přestanou být temnými a jaksi lepkavými metaforami lidství a stanou se prostě dalším druhem bytosti, ztrácejí veškerou svou sílu”. Jak ale ví každé dítě, upír je “shape shifter”, darwinistický superhrdina, který dokáže měnit podoby a přizpůsobit se skoro každému prostředí.
Tenkrát, když se něco dělo
Na upíry se dnes v Medvedji pochopitelně nevzpomíná rádo. A přitom byl rok 1732 jediným v dějinách, kdy se tu něco dělo. Snad ještě kromě roku 1999, kdy v okolí města bojovala srbská armáda se separatisty z blízkého Kosova… Ale na to tu už také raději zapomněli. Evropa byla pro zdejší lidi vždycky něčím vzdáleným – na srbské muzeum upíry si tedy budeme asi muset ještě nějakou dobu počkat.
Aspoň že v místních lázních postavili s pomoci amerického fondu na opravu památek nový bazén.