“Zítra tomu bude deset let, co byl pochován – v Bayreuthu, daleko od milované vlasti. Rozloučili se s ním jako s otcem wagnerovy choti, ale ne jako s vědří osobností století, a ještě méně jako s věrným synem své země.” Tato slova vložil do úst Lisztova obdivovatele můj starší přítel a učitel, básník a spisovatel István Baka. Jako by angažmá Ference Liszta, od jehož narození uplynulo 22. října 200 let, v maďarských barvách vyznělo nadarmo a jeho zápis v knize světové hudby měl být pořízen prostřednictvím dcery Cosimy a slavného německého zetě.
Ale není přece nic nepřirozeného na tom, že “největší Maďar” István Széchényi psal své deníky ve své mateřské němčině, Sándor Petőfi se narodil pod jménem Alexander Petrovič a jeden z nejlepších maďarských hudebníků byl do kolébky položen jako Franz Liszt. Nejde o žádnou maďarskou specialitu, jsme přece ve střední Evropě. Podobné případy jen poukazují na to, že národy obrozené v 19. století jsou věru příkladnými imagined communities, společnostmi vůle, představy a snu. Což ovšem neznamená, že by byly smyšlené. Prostě se tu dlouho pracovalo na tom, aby vznikla nějaká perspektiva, která by vypadala realisticky, pro niž mělo cenu se dřít a kterou by mělo smysl považovat za vlastní.
Kultovní lógr
Dobovu atmosféru provázející úspěchy mladého maďarského virtuosa vyjádřil Heinrich Heine v poznámce o berlínském úspěchu Ference Liszta, který v té době okouzloval Itálii i Paříž: “Fanoušci považují za kultovní předmět už i nevypitý kávový lógr, který po umělci zbyl v kavárně.”
Liszt nebyl jediným ambiciózním géniem, jenž si v Evropě 19. století zvolil identitu sobě blízkou, která mu zároveň pomáhala dotvořit image. Podobně i na Chopinově či Smetanově případě je zřejmé, že reprezentant malého a trpícího národa měl v době romantismu možnost uvést cosi navíc: exotické melodie v kombinaci s bojem malého národa za romantické ideály jsou tu spojeny v jedno. Liszt například uvedl do evropské hudby maďarskou harmoniku, a především v klavírních opusech dostál požadavkům tehdejšího publika a geniálně ztvárnil vášeň.
Ohromnou prací ovšem Liszt odvedl pro rozvoj maďarského hudebního života, koncertoval po celé zemi a zajímal se o hudební dorost. Návrh a podporoval založení budapešťské hudební akademie, které dodnes nese jeho jméno. Jejími posledními žáky byli Bartók, Kodály i dnešní hudební maďarská špička.
Oratorium v katedrále a klavírní maraton
A Lisztovo jméno stojí také v čele letošní celoevropské maďarské akce připomínající 200. výročí jeho narození, která zasáhla i české země. Jeho hudba dostala prostor na ostravském festivalu Janačkův Máj, v zámeckém parku v Hradci nad Moravicí, kde skladatel ve 40. letech 19. století pobýval, mu byla odhalena pamětní deska. V den umělcových narozenin bylo v katedrále sv. Víta a na dalších dvanácti místech na světě současné uvedeno Lisztovo oratorium Kristus, uvedené vůbec poprvé ve zkrácené a instrumentálně přepracované verzi. Listopadový odpolední klavírní maraton, kdy až do večera mohl kdokoliv vstoupit do koncertního sálu Maďarského kulturního střediska v Rytířské ulici v Praze, pak byl další příležitostí ponořit se do světa Lisztovy hudby. Oslavy budou zakončeny 13. prosince v pražském paláci Platýz na Národní třídě, kde skladatel před 150 lety koncertoval.
Hudba spojuje, jak napsal Béla Bartók. A má se to s ním tak trochu jako s letištěm: z jediného místa dovolí obsáhnou svět. Letošní přejmenování budapešťského letiště Ferihegy na Letiště Ference Liszta je zcela namístě. A protože jsme ve střední Evropě, kde jednou z životních strategií je humor, budou Maďaři své staronové letiště mezi sebou zřejmě nazývat Listztferihegy – v překladu Letiště Feriho Liszta nebo taky třeba domácky: Kopec Feriho Mouky.