Bronisław Geremek (6. marec 1932 – 13. júl 2008) snadno odpouštěl, když se mu křivdilo. Určitě by odpustil i to, že se autoři z Ústavu paměti národa (IPN) také vůči němu dopustili nedůstojných pomluv. Nedokázal, nechtěl, neuměl mlčet, když se křivdilo jiným, ostatně vysoce zasloužilým, když se ubližovalo Polsku.
Bronislaw Geremek. Foto: PG
Vidím ho na schůzích vedení podzemní Solidarity a při jednání u kulatého stolu, za sněmovním řečnickým pultem, když oznamuje konec lidového Polska, i v televizi CNN, když oznamuje vstup Polska do NATO.
A zapamatoval jsem si jeden z posledních rozhovorů, kdy mně Bronek nabídl k podpisu list proti falšovatelům paměti. Čteme tam: “Těžko pochopit záměry institucí a lidí, kteří dnes rozpoutávají kampaň obvinění a urážek Lecha Walesy. Instituce, která měla sloužit národní paměti, chce nyní podniknout kroky, které tuto paměť ničí. Proti oběti estébáckého pronásledování používají tito policisté paměti nenávistné metody oněch. Znásilňují pravdu a porušují fundamentální etické zásady. Škodí Polsku.” Bronisław Geremek snadno odpouštěl, když se mu křivdilo. Určitě by odpustil i to, že se autoři z Ústavu paměti národa (IPN) také vůči němu dopustili neděstojných pomluv. Nedokázal, nechtěl, neuměl mlčet, když se křivdilo jiným, ostatn? vysoce zasloužilým, když se ubližovalo Polsku.
Byl jedním z nás, ale zároveň byl kýmsi jakoby z jiného světa. Jeho akademické postavení, mezinárodní pozice, vzdělání, znalost jazyků, jeho osobní styl plný zdrženlivé elegance, děstojná řeč, oslnivá inteligence a smysl pro humor – to všechno dohromady vyvolávalo náš respekt, obdiv a cosi jako přátelskou žárlivost. On byl nejlepší. Snad lépe řečeno – nejlepší svým způsobem. Jinak nejlepší než Lech Walesa, jinak nejlepší než Jacek Kuroń, jinak než Tadeusz Mazowiecki, jinak než Zbigniew Bujak.
Starost o duši
Mezi nesčetnými přednostmi této bohaté osobnosti určují jeho životní cestu dvě hodnoty: starost o vyloučené a starost o zotročené. Věděl, že otroctví a vyloučení ničí lidskou důstojnost, že degraduje lidství. Že diktatury – abychom použili slov Thomase Manna – s sebou přinášejí ničemnost. Ničemnost vyvolávala v Bronkovi etický odpor. Ale probouzela také úzkost. Zde se přece berou zbyteční lidé, kteří se stávají rezervoárem totalitních hnutí. Promlouval z něj tedy idealismus, stejné jako pragmatismus. Demokratická země plná lidí degradovaných a nepotřebných se stává snadno obětí násilí. Byl jedním z nás, ale zároveň kýmsi jakoby z jiného světa.
V dětství byl svědkem kruté degradace vyloučených a zotročovaných ve varšavském ghettu. A potom – zázračně zachráněn z šoa – snil po zbytek života o Polsku skleněných domů, o Polsku bez vyloučených, zotročených, o Polsku lidí žijících v děstojnosti a s ohledem na děstojnost bližního. Bronisław Geremek věřil v takové Polsko, pro takové Polsko – Polsko tolerance, vlast všech občanů, Polsko bez šovinismu a antisemitismu – žil a obětavě pracoval. Věřil, že každý člověk se může měnit k lepšímu, že dobro polské demokracie vyžaduje, abychom pěstovali ducha dialogu, tolerance, odpouštění a smíčení. Toužil po demokratickém Polsku v demokratické, silné, solidární Evropě. Byl z rodu velkých kosmopolitních Poláků jako Chopin a Paderewski, jako Adam Czartoryski a Czesław Miłosz, jako – s vědomím všech měřítek – Jan Pavel II.
Jeho knihy o světě vyloučených (Slitování a šibenice nebo Svět žebrácké opery) zůstanou navždy perlami polské historické vědy. Když se věnoval této tematice, řídil se přesvěděením, že u zdrojě výzvy k milosrdenství leží pocit lidského společenství, přičemž dějiny lidských společenství představují proces stálého překonávání egoismu a rozšiřování pocitu solidarity, třebaže plný porážek a páůł. Proto byl historikem naplněným vášní a proto se nikdy nestal kabinetním učencem.
Historie jako celek
Vyznal kdysi, že citlivost vůči těm, které historie nemiluje, vůči světu bídy a zla ho v mladých letech vedla ke komunismu. Označil to za naivní angažovanost a omyly mládí. Ale tatáž citlivost, která mu velela, aby se stal historikem vyvrženců a chudých, ho vedla v srpnu 1980 do gdaňských loděnic – aby se postavil na stranu slabších, na stranu stávkujících dělníků. Měl jsem tehdy pocit, říkal, že jsem splnil svou povinnost.
Byl v tom věrný Čeromskému a Conradovi. Věděl, že pocit národní identity a hrdosti představuje drahocennou hodnotu a že v Polsku, odsouzeném k boji za nezávislost proti cizí nadvládě, proti odnárodnění, to byly ctnosti nutné. Polský duch však pro něj neznamenal biologické společenství ani dědictví krve.
Důležité byly národní dějiny – dějiny mytologizované i demytizované, apologetické i kritické. Ve vztahu k minulosti, pravil profesor Geremek, si vybíráme tradici, jejíž pomocí vyjadřujeme vlastní názory a volby. V tomto smyslu pak mohu říci, že mimo svou tradici ponechávám targowickou konfederaci (proruské šlechtické spiknutí z konce 18. stol., symbol národní zrady), vraždu Gabriela Narutowicze (prvního prezidenta Polska, zabitého nacionalistickým fanatikem), stalinský teror a mnoho jiných událostí z polské minulosti. Ovšem identita společenství velí, abych ve vědomí uchoval historii jako celek, se vším všudy. A je třeba pamatovat, že v rámci našeho společenství bylo možné také všechno to, co dnes odmítáme. Měli bychom konat tak, aby to, co bylo kdysi možné, nebylo možné nyní. Polskost se takto stává projektem namíčeným do budoucnosti – díky tomu, že znamená odpovědnost za minulé, psal.
Bronek byl hrdý na svou vlast, na Polsko s jeho zarputilou touhou po svobodě, na jeho úspěchy, na demokratickou transformaci, která umožnila díky kompromisu kulatého stolu pokojnou a nekrvavou demontáž diktatury. Byl hrdý na Polsko, které se ocitlo v NATO a v Evropské unii, které dosahovalo ekonomického úspěchu, které v souladu se svou nejlepší jagellonskou tradicí vytvářelo stát demokratický a tolerantní, vlídný k sousedům a národnostním menšinám. Na Polsko, ve kterém nikdo nechce být králem polských svědomí.
Ale Bronek se také o Polsko obával. Před rokem – společně s Lechem Walesou a Tadeuszem Mazowieckým – vydal prohlášení, jež varuje: “Se státem, který jsme považovali za společné dobro, se zachází jako s kořistí, kterou si mohou přivlastnit vládnoucí, svobodu a nezávislost, k níž jsme si otevřeli cestu, neprovází pocit solidarity, zvláště s těmi, kteří jsou slabší a chudší, urážky a hádky přeplňují politickou scénu a ničí děvěru občana k moci, instituce, které by měly stát na stráži zákona, se stávají nástrojem v rukou vládnoucích a objevila se nebezpečná obvinění, podle kterých jsou zneužívány.
Mimoděčný autoportrét
K nejskvělejším intelektuálním a morálním dílům Bronisława Geremka patří jeho esej o Marku Blochovi, francouzském historikovi, účastníkovi protihitlerovského hnutí odporu. Vykresluje tam portrét velkého historika, který se úďastní dramatu konspirační práce, rozšiřuje podzemní tiskoviny, sestavuje analýzy a tajnou korespondenci hnutí odporu.
Bronisław Geremek píšící o Blochovi psal mimoděk o sobě, o svém působení v Solidaritě, o své vědomé volbé odvahy, rizika, oběti, služby. A právě o sobě psal profesor Geremek, když citoval Blocha: “Připoután ke své vlasti, odkojen jejím duchovním dědictvím a jejími dějinami, neschopen představit si jakoukoliv jinou, kde bych mohl svobodně dýchat, miloval jsem ji a sloužil jsem jí ze všech svých sil. Jsem Žid. Nepovažuji to za důvod ani hrdosti, ani hanby. Odvolávám se na svůj původ jen v jediném případě: před antisemitou. Chtěl bych nicméně naprosto upřímně zanechat takovéto svědectví: Umírám, tak jak jsem žil, jako dobrý Francouz.”
V této látce formuloval dvojí poselství. První, vnitŕní, polské, znělo: Musíme potírat antisemitismus, všechny jeho projevy, i ty okrajové. Druhým se obracel na západní veřejné mínění, když říkal: “Neměli bychom si s tímto starým stereotypem pohrávat.”
Připomínám nad profesorovým hrobem tyto nelehké a trpké věci ve jménu pravdy o člověku, který už nemůže reagovat na lži a pomluvy, jimiž nikdy nešetřili polští šosáci a demagogové pod veškerými politickými prapory. Republika se ti, Bronku, za zásluhy o Polsko odměnila svým nejvyšším vyznamenáním – řádem bílé orlice. Byl jsi hoden této pocty.
Já jsem si zapamatoval tvé gesto, když ses odmítl podřídit protiústavnímu lustračnímu zákonu, zákonu, který přinesl hanbu tehdejší parlamentní většině. Prohlásil jsi tehdy v Evropském parlamentu: “Bylo řečeno, že cíl lustračního zákona je mravní. Domnívám se, že zákon ve své nynější podobě porušuje mravní zásady, představuje ohrožení svobody projevu, nezávislosti médií, autonomie akademických institucí. Vytváří jakési ‘ministerstvo pravdy’ či ‘policii paměti’ a občan se stává bezbranným před pomlouvačnou kampaní.”
Opakoval sis – s Conradem – celý život: “Budu věrný. A ješt?ě Následovat svůj sen – a zase jen následovat svůj sen… Byl jsi věrný.”