Ve Vídni si můžete dát kávu na nespočetný způsob. Můžete na to jít klasicky a vypít si ji v jednom z tradičních mondénních podniků na Ringu – například v Café Landtmann nebo Café Schwarzenberg. Za kávu s mlékem nebo šlehačkou (podle zvyklostí domu), takzvaný kleiner Brauner, teda dáte klidně čtyři eura. Zato tu ale něco uvidíte a budete viděni.
Nebo můžete zajít do jedné z mála přeživších uměleckých a literárních kaváren, které se tímto označením ještě mohou chlubit právem. Třeba do Café Korb v centru. Kouří se tu o sto šesť a nábytek je ošuntělý, ale zato původní z 50. Let. Stěny zdobí fotografie z doby, kdy majitelka Susanne Wildová (neboli Divoká) vedla svůj divoký salon, kam chodili umělci jako Falco. No a kávu si můžete dát samozřejmě i ve Starbucks, kde dotaz po mléku bez laktózy nebo ze sóji šmahem neodmítnou příkrým Hamma nicht (po vídeňsku wir nicht), neboli nemáme).
Veřejný obývák
Anebo se můžete vydat do vídeňského Uměleckoprůmyslového muzea, takzvaného MAK, udělat ze sebe pokusného králíka a stat se účastníkem velkého vídeňského kavárenského experimentu.
Myšlenka, která stojí za výstavu, jež se hrdě a právem zve Zkušení aranžmá (Versuchsanordung), je stejné jednoduchá jako originální. Kavárna je totiž institucí – zvlášť ve své vídeňské podobě. Coby jakémusi veřejnému obýváku ji holdovaly generace studentů, spisovatelů a umělců, pro nůž byla místem setkávání, inspirace, rozprav a sociálního mísení – zkrátka jeden z nejdůležitějších městských úřadů současnosti.
Architektonický princip však přesto zůstává stále stejný: jedna nebo vice prostorných místností, stolky obklopené židlemi, polstrované levice či rovnou pohovky, k tomu vitrína s jídelním lístkem, stojan s novinami a časopisy, sem-tam i kulečníkové stoly – tak vypadají kavárny všude ve střední Evropě.
Ale má tak vypadat kavárna 21. století? Nedá se na tom něco zlepšit? Zeptal se vídeňský architekt Gregor Eichinger a společně s Departure, kreativní agenturou místa Vídně, vyhlásil soutěž pro mladé designéry. Osm návrhů pak slavné Wiener Werkastätten proměnily v prototypy, které teď stojí v centrální sloupové hale MAK.
Scenerii dominují dvě kavárenské sedačky Patrycjy Domanské a Felixe Gieselmana. Člověk musí nejdřív vystoupat po těch schodech, než se dostane k polstrované lavici a malému stolku. Kdo se podívá nahoru, je nepřehlédnutelný a zároveň všechny vidí – přesné podle spisovatele a kritika Karla Krause, který tvrdil, že do kavárny se nechodí jen psát, ale taky ukázat, že splňujete představu moderního spisovatele.
O pár řad dál splývá opěrka židle s deskou sousedního stolku, dvě židle se dělí o jedno opeřadlo, zatímco k vedlejší lavici přirostla z každé strany jedna židle. Ines Fritzová a Mario Gamser tak převedli do nábytku svou vizi kavárny jako místa, kde se setkávají lidé a příběhy.
Krabice ticha
Tanja Lightfootová zase navrhla obrovský regál, který se dá postavit mezi dva stolky a může tak vyhovět touze po soukromí ve veřejném prostoru. Těžkou stříbrnou krabici od Leny Goldsteinerové a Andrey Hokeové nazvanou Ticho je možné otevřít jen s pomocí číšníka. Má totiž jakýsi pohárek, jímž se dá otevřít poklop krabice. Tam se pak uloží mobilní telefon a člověk se může nikým nerušen bavit. Jde o obzvláštní elegantní formu rezignace na telekomunikaci – a upomínku na to, že život existoval i předtím, než se se stali dosažitelnými vždy a všude.
V neobyčejně příjemném Café Korb mimochodem stojí jeden takový relikt starých časů: hned u vchodu je výklenek, kde dřív býval telefon na mince. Což takhle oživit automat na každý stolek postavit Krabici ticha? To by přece bylo báječné zkušební aranžmá mimo zdi muzea!