Když se v pátek odpoledne ve Vídni někdo zeptá “Nezajdeme si dnes do Mole West?”, sluší se zatvářit se nadšeně a kývnout na souhlas. Mole West je velkoryse pojaté gastronomické impérium zatlučené na kůlech do rákosí u Neusiedlerského jezera – ráno se sem jezdí na kávičku a snídani se zárukou svěžího povětří, v poledne se tu schází místní honorace, která si dá rychlý oběd a zkoukne první uprchlíky z Vídně, večer je to luxusní restaurace a v noci bar. Přes vodu je vidět daleko, teoreticky až k maďarským hranicím na zdánlivě nekonečně vzdáleném druhém břehu rozpitém v mlze.
Tady, jen čtyřicet minut autem z Vídně, v nejvýchodnějším kouté Rakouska, vládne panonská nížina – protiklad typické horské krajiny, jejíž turistickou krásou se země jinak ráda prezentuje u svých sousedů. Od rozšíření Evropské unie tady uslyšíme stejné často nemčinu jako maďarštinu nebo slovenštinu, a ne jen alpský rakouský dialekt. A tady se také v poslední době usazují Vídeňané, byť zatím jen v létě, kdy si pronajímají domky nebo typické malé hausbóty přímo na kanálech v širokém, rákosím prorostlém pásu kolem stepního jezera, ktoré není hlubší než dva metry.
“Útěk z města” je ve Vídni momentálně jedním ze žhavých témat. Když deník Die Presse nedávno ve své nedělní príloze popisoval touhu po životě na venkově, nemyslel tím ony mladé rodiny, které s narozením prvního dítěte prchají do domnělé idyly ledového domku za městem, nýbrž umělce, intelektuály a novináře, které to táhne z města. Do odlehlých míst, do drsné Lesní čtvrti (Waldviertel) u českých hranic, kde žije například spisovatelka Doris Knechtová nebo rovněž spisovatel Daniel Gluttauer. Anebo dokonce k vídeňskému moři, jak se také přezdívá Neusiedlerskému jezeru, na toto ideální místo pro hédonisty lačné slunce.
Pro Čechy zní tohle všechno možná poněkud zvláštně – chalupu tu vlastní pomalu každá rodina a kultura za disidenstkých časů se ostatně také odehrávala mimo město, aby byla co nejdále do center sledování. Vídeňský intelektuál, to ale vždy byla čistě kavárenská existence, jež se živí novinami, a ne vlastnoručně vypěstovanými rajčaty z vlastní zahrady. A když už zatoužila po čerstvém vzduchu, tak se jelo do hor, třeba k Altauskému jezeru nebo do údolí tyroského potůčku, pěkně do selské vesničky, která se úspěšně stylizovala jako letní útočiště intelektuálů. Ale k vlažnému rybníku pokrytému žabincem na jih do Vídně? Nikdy!
Co se změnilo?
Neusiedlerskému jezeru coby kulturnímu fenoménu, jehož význam se s dobou mění, se teď věnuje i chytře udělaná výstava v Muzeu Vídně (Wien Museum). Je těžké uvěřit, že vodní plocha, kterou dnes vyhledávají milovníci windsurfu, cyklisté, vinaři a gourmeti, méla být v 70. letech minulého století rozdělena dálničním mostem. Existovaly dokonce plány, které počítaly s tím, že jezero se nechá vyschnout a využije se coby obrovská pěstební plocha. Jenže pak přišel skandál s burgenlandskými vinaři, kteří pančovali víno glykolem. Následoval vynucený důraz na kvalitu, který oživil místní gastronomii. Levné pozemky – před skandálem byly okolí okolí jezera i Lesní čtvrt mrtvým územím – se postaraly o zbytek.
Mezitím jezero objevili i lidé, kteří si dovedou užíval a jsou rádi viděni. Takoví ostatně hledají místo autentických zážitků, nové kulisy pro své entrée. Za pěkných letních dnů se dá zajít na jednu z parkově upravených pláží a můžete si být celkem jisti, že tu potkáte známé tváře – přesně tak, jako byste se domluvili, že se potkáte na Graben v centru Vídně, ve středobodu nočního života.
Na jednoho toho může být až trochu moc. Naštěstí tu je spolehlivá armády připravená odehnat každého: tisíce komárů, kteří krátce po západu slunce zaženou zpět do metropole všechny, jejichž láska k jezeru přece jen není až tak hluboká.