Jeden můj přítel, budapešťský básník, se rád chvástá, že v Čingágu vyrostli tři slavní lidé: maďarský terorista, jenž roku 1931 odpálil viadukt a na něm expresní vlak z Vídně, přičemž zemřelo více než dvacet lidí; dále zakladatel podniku na výrobu šampaňského Törley a pak on sám. Kdybyste náhodou nevěděli, kde je Čingágo, vězte, že je to blátivá, poněkud méně výstavní část jedné vsi v srbské Vojvodině, v někdejší monarchii. Tento region dal světu řadu pozoruhodných osobností – například prvního maďarského komunistického tajemníka Mátyáse Rákosiho nebo Einsteinovu první manželku, vědkyni Milevu Maričovou, či hudebního skladatele Bélu Bartóka. A narodil se tu i jistý László Weiss. Jak se z Weisse stal Moholy-Nagy Protože jeho otec rodinu záhy opustil, vyrůstal malý László ve vojvodinské vesnici jménem Mohol u strýčka Gusztáva Nagye. Coby mladý umělec pak projevil svou vděčnost tím, že se nechal po svém strýci a jeho vesnici přejmenovat. V maďarském Szegedu, kde László Moholy-Nagy studoval a prožil mládí, publikoval své první verše a před svým odchodem ze země tu měl roku 1919 jedinou malou výstavu grafik. Na dům, kde vystavoval, mám výhled ze svého bytu. To bylo v tomto městě naposledy, co si jeho obyvatelé mohli prohlédnout jeho práci; dnes není po Moholym v Szegedu ani památky, nenajdete tu ani ulici, která by nesla jeho jméno.
O to cennější je velká celoživotní retrospektivní výstava, kterou letos do 25. září nabízí budapešťské Ludwigovo muzeum.
Po krachu republiky rad se Moholy-Nagy rozhodl pro emigraci. Již jeho první berlínská výstava sklidila úspěch. Brzy se ovšem začíná orientovat na užitou fotografii a na pozvání ředitele Bauhausu Waltera Gropiuse odjíždí učit do Výmaru a později do jeho školy v Desavě (Dessau). Tvořil například reklamní fotografie pro sklárnu v Jeně. V Československu se o Moholym vědělo již od 20. let, vystavoval v Brně i Českých Budějovicích, brněnský architekt František Kalivoda mu roku 1936 věnoval celé číslo svého časopisu Telehor. Psaní světlem Prohlížím si Moholyho výjimečné fotogramy a v uších mi zní výrok bývalého předsedy Světového svazu Maďarů o výjimečnosti a genialitě našeho národa: „Maďarsko dalo světu stejný počet nositelů Nobelovy ceny jako ve středověku svatých.“ Moholy byl skutečně geniální. O širokém spektru jeho uměleckých aktivit svědčí návrhy kulis a kostýmů k operním představením, teoretické práce i dynamicko-konstruktivistické kompozice, například známá Pneumatika nebo Žárlivost.
Fotografovat znamená doslova psát světlem. To byla ve zkratce i ars poetika Lászlóa Moholyho-Nagye, jehož jméno splývá se zrodem moderní fotografie. Klíčem k práci je mu skutečně hra se světlem. Tvar je vždy výsledkem světelné hry. Mimořádně zajímavé jsou také jeho filmové dokumenty z přístavu v Marseille nebo z prostředí berlínských cikánů (ukázky lze zhlédnout na internetových stránkách americké MoholyNagy Foundation). „Všímej si“ – v duchu tohoto hesla natočil spolu se studenty své školy School of Design v Chicagu roku 1945 svůj poslední film Do Not Disturb. Budapešťskou výstavou se nyní László MoholyNagy vrací do povodí Dunaje.
Moholy-Nagy ovšem není jediný, kdo se proslavil v cizině a doma byl oceněn až dlouho po smrti. Předseda Světového svazu Maďarů ke svému výroku o našem vrozeném sklonu ke genialitě jaksi zapomněl dodat, že až na jednu výjimku byli maďarští vědci vyznamenáni na základě výsledků, k nimž dospěli na zahraničních pracovištích, a většina z nich uprchla ze země právě kvůli svému původu nebo politické orientaci. Dokonce si myslím, že tenhle kraj, plodný na slavné osobnosti, by Evropě mohl říci deseti jazyky jednu a tu samou věc: malé poměry, a velké ambice. Ostatně i Szilveszter Matuska, který odpálil viadukt, zanechal v ruinách svůj podpis: „Překladatel.“ Čingágo už je takové.