V létě, kdy lidi vyvede z míry leda tak špatné počasí, se v řízkoidním srdci Evropy staly tři pozoruhodné události, které vykazují podobné rysy. Jde o to, jakým způsobem chtějí a mají být reprezentovány jisté vrstvy společnosti. Kultura konec konců je, jak učil už teoretik Stuart Hall, vždy také bojem o význam. Případ první – císařský pohřeb Když začátkem července zemřel syn posledního císaře Otto (von) Habsburg, bylo jeho srdce pohřbeno v Budapešti: Praha vyšla naprázdno, neboť zbývající ostatky byly uloženy v kapucínské hrobce ve Vídni. Rakousko uspořádalo bývalému německému poslanci Evropského parlamentu státní pohřeb se vším všudy. Což mimo jiné znamenalo, že jediná rodina a dvě procenta monarchistů v pohádkových uniformách připoutali s pomocí státní televizní stanice ORF celý národ k obrazovce, aby se za trest díval.
Už nějaký čas se některé příslušnice alpské republiky rozčilují kvůli tomu, že na ně jaksi zapomněla rakouská hymna: „Jsi vlastí velkých synů“ (Heimat bist du großer Söhne), zpívá se v ní, přičemž velké dcery, jako například mírová aktivistka Bertha von Suttnerová (narozená v Čechách), nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelineková, herečka Romy Schneiderová nebo popová hvězdička Christina Stürmerová přicházejí zkrátka. Pikantní drobnost: text hymny – který si, uznejme, na Nobelovu cenu opravdu nemůže dělat nároky – napsala žena, jistá Paula (von) Preradovičová, která s ním v roce 1946 vyhrála celonárodní soutěž!
Po dlouhém přetahování se teď vládní sociální demokraté a lidovci dohodli se zelenými na změně textu; jen pravicoví populisté ji odmítli coby „genderový humbuk“. Teď už jen zbývá vyřešit, jak ty dcery do textu zamontovat, aniž by se porušil jednoduchý rytmus a rým. Jeden z nápadů: „Jsi vlastí velkých synů dcer„ (se zamlčeným „a“), což by znamenalo, že jsou opěvováni vlastně jen vnuci vlasti. (Doufejme, že paní Christina Stürmerová nepřijde s protinávrhem; jinak ať se prostě zeptají Elfi Jelinekové.)
Naproti tomu v německé hymně (jejíž text napsal roku 1841 Hofmann von Fallersleben) čteme (kromě známé imperialistické definice Německa jako země „od Mázy až po Memelu, od Adiže až po Belt“): „Německé ženy, německá věrnost / německé víno a německá píseň“. Pochybuji ale, že Němky jsou z kontextu, v němž se vyskytují, o moc nadšenější než jejich rakouské družky…
A co bude se všemi dalšími skupinami, jež jsou v hymnách zanedbávány: s transsexuály, postiženými, bezdomovci, „cizinci“ – rozuměj: přistěhovalci (Chorvatka Preradovičová jsouc jednou z nich)? Jak se zdá, problémy velké části obyvatelstva zůstanou i nadále oslyšeny. Ale na druhou stranu, ruku na srdce: kolik lidí zná text vlastní hymny?
Případ třetí – poněkud jiný řidičák A nakonec: ateista a PR manažer Niko Alm donutil vídeňskou policii, aby mu vydala řidičský průkaz s fotografií kde má na hlavě cedník na nudle. Byla to šikovná propagace jeho firmy, ale i vyjádření názoru ve sporu o muslimský šátek, který hýbe Evropou.
Náboženská víra s názvem pastafarianismus, jíž pan Alm svou pokrývku hlavy zdůvodňoval, mimochodem opravdu existuje: Létající špagetové monstrum, k němuž se členové této církve modlí, je výmyslem jednoho studenta fyziky ze západního pobřeží Ameriky. Cílem náboženské perzifláže je pozlobit křesťanské fundamentalisty.
Ke zpěvu připravit. Pozor. Teď Můj recept pro letošní léto proto zní: uvařte si špagety Habsburk (s kousky řízku od předvčerejška), nasaďte si na hlavu cedník a zapějte si feministickou cover verzi legendárně pitomého alpského songu od Dýdžeje Ötziho „Jsem Antonie z Tyrol“ (Ich bin Antonia aus Tirol, k nalezení na YouTube).