Ve střední Evropě sice ještě nevíme, jestli se Zeus nad námi smiluje a odvolá déšť a blesky, ale alespoň v Německu máme jasno: letos už se žádná letní pohádka nečeká. „Letní pohádka“, německy Sommermärchen, se u nás totiž stala synonymem pro kolektivní prožitek letních mistrovství ve fotbale.
Mistrovství, které jste prošvihli Poprvé se tento fenomén objevil během mistrovství světa v Německu v roce 2006: souhra bezvadného počasí, nezvykle útočného stylu mladého německého manšaftu a všudypřítomného veřejného promítání zápasů nám umožnila, abychom zažili něco, co jsme si od konce naší nacistické minulosti odříkali: pocit sounáležitosti s německým národem ve velkém davu. A povedlo se nám to: celý svět nás chválil, jací jsme dobří hostitelé, jak se umíme nenuceně bavit a jak hravé a neškodné jsou naše projevy národního cítění. S malou nadsázkou by se dalo říci, že jsme v létě 2006 jako národ odmaturovali před celým světem. A letos se nám naskytla možnost mimořádné letní pohádky mimo dvouletý rytmus – konalo se u nás znovu mistrovství světa ve fotbale. Vy o tom nevíte? Jak to? Nejspíš proto, že česká média o tom skoro nepsala. Hrály totiž ženy.
Mediální nezájem o ženský fotbal vládl dosud i našemu tisku. A to přesto, že německé ženy vyhrály poslední dvě mistrovství světa, takže měly v posledním desetiletí lepší výsledky než muži. Ani diváci tento úspěch nijak neuznali: průměrná návštěvnost zápasů v německé lize je pod tisíc diváků. Letošní mistrovství je ale všechno jinak. Jasně se projevila žízeň po další letní pohádce: německá média propagovala mistrovství žen už dlouho dopředu a jeho průběh doprovodila rozsáhlým zpravodajstvím. Například moje oblíbená Frankfurter Rundschau vydávala každý den čtyřstránkovou přílohu a veřejnoprávní televize vysílala každý zápas živě. Výsledek: prohru německého „ženstva“ ve čtvrtfinále sledovalo 17 milionů lidí před obrazovkou a do stadionů se nahrnulo celkem 782 000 diváků. Muži, kteří před mistrovstvím samolibě žvanili do mikrofonu televizních reportérů o tom, že fotbal není pro ženy, byli nuceni uznat, že padlo další útočiště „správných chlapů“.
Cesta k tomuto uznání byla ale docela kamenitá. Roku 1955 vyřešil Německý fotbalový svaz (DFB) diskusi o ženské otázce ve fotbale všeobecným zákazem. Prohlásil, že „v boji o míč mizí ženský půvab, tělo a duše se nevyhnutelně poškozují a vystavování těla odporuje slušnosti a kazí dobré chování“. Pionýrský slib, že jsem tenhle citát neukradl u Mahmúda Ahmadínežáda. Teprve roku 1970 dovolil DFB ženám znovu hrát fotbal.
Fotbalový svaz, média i německá společnost mají za sebou docela slušný kus cesty, ale úplně na jejím konci ještě nejsme. Sportovní zpravodajství i funkcionářství ve fotbalových svazech jsou stále většinou v rukou mužů a bylo to cítit. Nebyli s to soustředit se na sport, protože chudáci měli co dělat s půvabem hráček. Reportéři jednou mluvili o krásné Brazilce, jindy o blondýnce ze Švédska. Ještě jsem neslyšel, aby nějaký sportovní žurnalista psal o pohledném Italovi, který dal gól… Vedli také diskuse o tom, jestli vůbec smějí kritizovat hru ženy – jako by se u nás zase byla cenzura! A DFB postavil celou svoji propagační kampaň na Fatmire Bajramajové, hráčce v německém dresu, která hraje pečlivě nalíčená a mimo hřiště ráda chodí na vysokých podpatcích.
Nejvíc mi ale vadilo označení samého sportu. Nemluvilo a nepsalo se totiž o fotbale, ale vždycky a jedině o ženském fotbale. Má to třeba jako halový fotbal jiná pravidla? Ne, tak proč ten rozdíl? Pokud ale ženský fotbal znamená, že se bojuje s přiměřenou agresivitou a potřebným respektem pro tělesnou integritu soupeře nebo soupeřky, že se hráči nebo hráčky zříkají obscénních gestikulací, nesimulují faul a uznávají bez dalšího komentáře rozhodnutí sudích, tak prosím: Kde najdu klub, kde bych mohl i já hrát ženský fotbal?