Foto: Damir Sagolj / Reuters
Je mnoho míst, kde došlo k vraždě chladnoucí myšlenky střední Evropy. Srebrenica je bezpochyby jedním z nich: město ve východní Bosně, kde došlo k největšímu evropskému masakru provedenému armádou od konce druhé světové války. Člověk si ještě pamatuje ty televizní záběry: jak (letos konečně zatčený) bosenskosrbský generál Ratko Mladič v červenci 1995 otcovským tónem uklidňoval obyvatelstvo. A pak jeho vojáky, kteří – poprvé od Osvětimi – prováděli selekci mezi bosenskými Muslimy, které nahnali do zavřených továren na předměstí Potočari. Jak před zraky nizozemských vojáků UNPROFOR oddělovali ženy, děti a starce od mužů, které pak sváželi do okolních vesnic a lesů, kde je zastřelili. Teenagery i penzisty, více než osm tisíc lidí.
To je Srebrenica, kde v těchto dnech bylo uloženo do země dalších 613 těl, jež v minulých měsících identifikovali soudní znalci. A kde se šest tisíc lidí zúčastnilo vzpomínkového pochodu na počest těch, kteří se ze zdejších lesů pokusili pěšky uniknout. Šílený výlet ve třicetistupňových vedrech.
Hrůzu, která se tu odehrála, dnes zlehčuje právě to, že Srebrenica je v podstatě příjemné městečko položené v krásné krajině. Mohl by to být dolnorakouský Kirchberg pod Wechselem nebo nějaké ospalé lázeňské městečko pod Tatrami – kdyby tu stále ještě nebyly k vidění škody způsobené válkou, opuštěné domy v okolí, obrovský hřbitov v Potočari, tovární haly a ubytovny vojáků OSN, na jejichž stěnu tehdy jedna nizozemská modrá helma namalovala onen přátelský nápis: Bosnian Girl: No Teeth… Moustache … Smells like shit (bosenská dívka: žádné zuby… knír… smrdí jak hovno). Poutní místo genocidy Svá léta slávy prožila Srebrenica jako horní město. V posledních letech existence Jugoslávie se dokonce uvažovalo o využití zdejších termálních pramenů a z města se měly stát lázně, jenže pak se stala ta nepochopitelná hrůza. Od té doby je Srebrenica cosi jako evropské poutní místo genocidy, kde si člověk může připomenout, co dokáže napáchat nacionalismus.
Když sem přijedete, jako byste se ocitli uprostřed scény z dokumentu o tomto traumatu. I nadále tu lidé žijí v polovičních rodinách, kde chybí zavraždění muži (a nejen ti). Koupíte-li si jedno z DVD či knih o masakru, brzy se v nich setkáte s lidmi, s nimiž jste se ještě před chvíli bavili.
Třeba s prodavačkou suvenýrů u hřbitova, která říká, že ztratila muže a dva syny. Jednoho z nich se podařilo najít; soudní znalci jí ovšem nejsou schopni říct, kterého. Nebo s dvojicí zemědělců, jimž pomáhá rakouská nezisková společnost Zemědělci pomáhají zemědělcům. Žijí ve vesnici duchů a vzali se narychlo, aby zase měli alespoň nějakou rodinu. Nebo s bývalým vojákem OSN Robem Zomerem, jedním z nemnoha, kteří se sem vrátili, aby byli na místě hanby aspoň nějak užiteční.
Zneklidňující je, že Srebrenica dnes patří k srbské části Bosny, Republice Srpske. Etnické čistky byly mírovou smlouvou z Daytonu v podstatě stvrzeny. A když jedou zemědělci na trh do okolních vesnic, je dost dobře možné, že se tam potkají s jedním ze srbských mužů, kteří se tehdy zúčastnili masakru. Nebo přinejmenším stále ještě vidí v Mladičovi hrdinu. Jsme ovce, které musejí žít mezi vlky, řekla jedna ze zdejších obyvatelek televizním dokumentaristům.
Zapomenout na trauma, nebo na něj vzpomínat – co člověku pomůže víc? Přímo naproti hřbitovu otevřeli výrobnu s názvem Nordic Organic Food zabývající se produkcí biopotravin. A město chce znovu vybudovat i zničená lázeňská zařízení. Kdo by ale chtěl jet na wellness víkend do Lázní Srebrenica? Nebo snad návštěvníky budou lákat přímo na horor, který se odehrál v Potočari?
Jenže kdo jsme, abychom mohli soudit? Představte si, že obyvatelé okolních vesnic se spojili a zavraždili všechny muže ve vaší vesnici, ve vaší rodině: vrátili byste se tam? A kdybyste neměli na výběr, co byste tam dělali?