Představte si situaci v kině při napínavé filmové scéně: v momentě, při němž i protřelému divákovi ztuhne ruka mířící původně do sáčku s popcornem a místo kukuřice polkne naprázdno, vtrhne do sálu hasičský sbor doprovázený policejní jednotkou a daňovými úředníky. Po krátkém hledání zapečetí hlavní přívod elektřiny a podezřelé živly krčící se dosud v příšeří nechají napospas temnotě, aby už více neohrožovaly klid žádných občanů.
Místo i pro b/Bohémy Trapnost i obludnost takového momentu by dokázal zrežírovat snad jen Miloš Forman, místo toho ale máme nervy napjaté a pohled kyselý. Pod záminkou špatného stavu elektrického vedení bylo minulý týden zapečetěno mé oblíbené kino v Szegedu.
Městské kino a filmový klub s kavárnou Grand Café musí být z bezpečnostních důvodů uzavřeny, protože laxní personál prý kino neudržoval a elektrické rozvody v obou objektech byly životu nebezpečné. Přitom nejde jen o kino. Zdejší kavárna byla svědkem svátků porozumění i kulturních šoků. Kdybych měl sepsat seznam domácích spisovatelů, kteří zde měli čtení, byl by tento článek lexikonem současné maďarské literatury. A pokud se český čtenář domnívá, že nějaké klubové kino vzdálené od Prahy na sto honů nemá s Čechy nic společného, hluboce se mýlí. V kavárně měli svá čtení Ludvík Vaculík, Petr Borkovec s časopisem Souvislosti, byl tu Miloš Urban, Vladimír Páral, redakce Respektu i Jiří Menzel (tehdy jsme se sotva vešli). Univerzitní studenti si tu v přátelském kroužku sehráli svou inscenaci Járy Cimrmana ve vlastním překladu. A byli tu i zástupci jiných národů: Jan Vilikovský z Bratislavy, Robert Menasse z Vídně a další desítky zajímavých lidí.
Klubové kino ArtMozi se ve spojení s kavárnou udrželo jakž takž při životě i v ekonomicky drsnějších časech, v posledním roce bez finanční dotace. Pokud však teď nevyvrátí argumenty hasičů, ocitne se na seznamu nežádoucích, a tudíž končících institucí a kulturních festivalů, který je týden po týdnu delší. Tradiční celostátní soutěžní přehlídka filmové tvorby Filmszemle proběhla letos ve skromnosti a s několikaměsíčním zpožděním, příští rok bude nahrazena filmovým festivalem režírovaným ministerskými úředníky. Na budapešťská ArtMozi v centru města, která se těší značné oblibě, si brousí zuby společnosti disponující kapitálem (finančním a doufejme, jistě, i intelektuálním?). Do vlasti byl povolán zpět hollywoodský režisér Andy Wajna (režíroval například film Die Hard 3), aby převzal dohled nad tím, zda režiséři dostatečně slouží autentické maďarské kultuře a zda jsou uspokojovány potřeby nejširších diváckých mas. Jde o svého druhu privatizaci, nebo lépe řečeno feudalizaci státního rozpočtu pod zástěrkou národního symbolismu předválečného střihu.
Začínám si vážit toho, co bylo doposud běžné: od 20. do 24. července bude v szegedské Staré synagoze probíhat 21. ročník divadelního festivalu Thealter. Festival jako vždy slibuje i divadelní dílny, které se letos nesou ve znamení naděje, zaměří se především na mladé divadelníky. V klasicistní budově synagogy, která je ústředním jevištěm festivalu, se naštěstí svítí svíčkami, elektřina tedy snad nebude shledána závadnou. Zřejmě nejvýznamnější kulturní počin letošního léta se ostatně odehraje v Los Angeles, kde bude uvedena opera Bán Bánk, čerpající z bohaté studnice naší národní historie. Ministerstvem kultury je dotována věru královsky (100 milionů eur) a středověkého bána Bánka bude zpívat v L. A. sám Pavarotti. Jako alternativní kulturní program – trénink národní identity – to bude skutečně zajímavé.
P. S. Právě jsem se dozvěděl, že starosta Szegedu (jeden z mála levicových starostů v Mačarsku) projevil snahu najít řešení elektrického problému. Jedna věc je ale přesto jasná: nedostatky nalezené v elektrických rozvodech jsou jen pochmurným vedlejším příznakem revolučních metod léčby naší kulturní scény.