Pilisszentiván je vesnice ležící mezi Budapeští a Ostřihomí, odkud jezdí obyvatelé za prací vlakem do hlavního města. Dalo by se to napsat i obráceně: z obce, která byla dříve obyčejnou hornickou vesnicí, se stává satelitní městečko, do něhož se stěhují Budapešťané. Návratu na venkov odpovídá i poptávka po domácích potravinách, které si už jen málokdo vypěstuje sám doma. Na stolech ve velkém dvoře patřícím místnímu opraváři aut, který pozval místní drobné zemědělce, aby u něj prodali své výpěstky, jsou vyloženy třešné a jahody, domácí klobásy a pěllitrové sklenice s broskvovou, jahodovou a meruňkovou marmeládou jako od babičky. U dalšího stolu je k ochutnávce kozí sýr v nejrůznějších chuťových variantách. Opticky nejpřitažlivější je asi barevná nabídka nakládané zeleniny: rafinovaně zkomponované čalamády, mladé melouny naložené v kyselém nálevu, kyselé švestky plněné česnekovým stroužkem. Ke zkoušce zdatnosti vybízejí sklenice s nevinně se tvářícími zelenými pálivými papričkami.
Tenhle farmářský trh, jakkoliv jsem si také rád nakoupil, mě přesto naplňuje smutkem. Částečně asi proto, že kde my Maďaři vidíme něco pozitivního, hned nás popadne také stín podezření, že je to vlastně spíš tragické (to jsem se dozvěděl z knihy Guláš z Turula Krysztofa Vargy). Tragické je, že se ten farmářský trh koná jen jednou za měsíc. Pro lidi jako já, kteří jsou zvyklí nakupovat na trhu v jihomaďarském Szegedu, není nic přirozenějšího než si kterýkoliv den v týdnu přivstat, zajít na trh a občas nákup zakončit langošem se smetanou nebo pečeným karasem, kterého sním u stánku na stojáka a zapiju vinným střikem, aby ryba lépe plavala. Tržnice, to není jen nakupování; je to stále doplňovaná městská spíž a zároveň místo, kde se lidé potkávají a jsou si tu ve svých gurmánských touhách jaksi rovni. Na sobotní trh vyrazí zastupitel města i krajský vrchní soudce a zdraví se: Dnes jen pro svazeček cibule… Farmářské trhy jsou proti tomu jen slabou náhražkou, jakýmsi vykřičníkem volajícím po světě, který tu byl a mohl by třeba být. Budapešťské kryté tržní paláce z přelomu století fungují sice dodnes, pravého trhovce, který prodává své vlastní produkty, a živý, rušný trh je ovšem třeba hledat v tradičních zelinářských centrech na jihovýchodé země. Kdo se nebojí pustit se do objevování tohoto již zapomenutého světa, nechť se nezalekne neznalosti jazyka. Pokud se chce na živé králíky a slepice čekající na svého majitele, na velikost paprik a pórků, na sazeničky zeleniny i okrasných květin jen podívat a pokud si ani odpoledne nehodlá za babku koupit padesát růží, staří, když se vybaví frází, čo zní po česky – děkuji, ješté se sem vrátíme.
Zemědělská politika současné vlády se snaží drobné producenty povzbudit – podporuje odbytová družstva, investuje do agroturistiky. Jedním z prvních zákonů Orbánovy vlády bylo zrušení zákazu pálení domácí slivovice. Ale teprve díky nynější okurkové hysterii si ministr zemědělství zašel za přítomnosti kamer na trh a posnídal tam okurkový salát z domácí produkce. Na trhu se mačarské okurce říká familiérně ubi. Farmářské trhy jsou skvělou alternativou odosobněného nakupování v hangárech velkoobchodních řetězců. Ale nejen to. Letos v dubnu se na farmářských trzích objevili demonstranti z řad prodejců zeleniny – vlastníků menších místních obchodů s ovocem a zeleninou, kteří transparenty upozorňovali na skutečnost, že farmářských trhů zneužívají prodejci pašovaného zboží. Ať už měli pravdu či ne, upozornili na střet zájmů, kterým se farmářské trhy vyznačují.
Ostatně právě farmářské trhy v Pilisszentivánu, kde jsem si v dubnu nakoupil, již byly zastaveny. Automechanikovi se totiž ozval soused zelinář, že mu jeho iniciativa kazí sobotní tržbu. A co se týče sousedských vztahů, zkušenost praví, že není radno si je kazit, ani ve jménu bohulibého úmyslu.