S tím magicky znějícím slovem se setká nejpozději v Sarajevu každý, kdo přijede do Bosny: Medžugorje čtete na supermoderních autobusech, které duní po hrbolatých silnicích, obsazené do posledního místa cestujícími většinou staršího věku. Kdo by ještě věřil, že náboženství a tvrdý byznys se vylučují (nebo by aspoň měly), je na omylu: penězoměnci jsou zpět ve (zlatém) chrámu.
V Medžugorji, česky místu mezi horami, se odehrála jedna z evropských novodobých pohádek. Od 24. června 1981 se tu prý Panna Marie pravidelně zjevovala několika místním dětem, jimž předávala svá poselství a tajemství. Z pohledu parapsychologického výzkumu ovšem šlo o tucet zpráv z onoho světa, podobných těm, jaké se objevují při seancích. Říkají všechno a nic – mluví o míru, lásce a obrácení do sebe sama.
160 centimetrů, 60 kilo, 18-20 let
Co se týče městečka Medžugorje, pro něj v té chvíli mír skončil. Stalo se pravděpodobné největším poutním místem křesťanství v době jeho úpadku. Život tady by se dal popsat ledajak, jen ne jako normální. Neboť Panna Marie se hlásí i prostřednictvím dalších médií – a její poselství jsou pečlivě schraňována na internetu. Královně míru se lidé snaží přiblížit dokonce i vědeckými metodami: stařičký páter Janko například sestavil dotazník, díky němuž mohou proroci a prorokyně pomoci sestavit profil nebeského pachatele. Člověk se tu dozví, že zjevení bylo vysoké asi metr šedesát, vážilo asi 60 kilogramů a bylo mu něco mezi 18 až 20 lety. Dotazník pomáhá rekonstruovat i pikantní detaily: Krk je vidět, ale její ňadra jsou zakryta.
Kritici z rodiny tehdejšího faráře sice stále znovu tvrdili, že si všechno vymyslel a dětmi manipuloval. Pyšní rodiče malých vizionářů proti tomu ale očividně nic neměli. Existují i spiklenecké teorie, podle nichž mýtus o zjevení v Medžugorji pustila do světa komunistická tajná policie, aby oživila skomírající turistický ruch, jemuž po Titově smrti chyběli žijící komunističtí svatí.
Místní diecéze je však skeptická stejně jako Vatikán: několik vyšetřovacích komisí se jasné vyjádřilo, že zjevení s největší pravděpodobností nebyla nadpřirozeného původu. Došlo i na disciplinární řízení s dotyčnými duchovními a pochybnosti o jejich pastorační kompetenci. Přitom jde do jisté míry také o svrchovanost v duchovních otázkách. Jak uvedl v jednom ze svých kázání v roce 2006 místní biskup Ratko Perič, v Medžugorji mezitím vzniklo cosi jako schisma.
Poutníky to nemusí zajímat. Ročně jich přijíždí až milion a čtyřtisícové hnízdečko se mezitím díky barevným penzionům, pizzeriím a obchodům se suvenýry zařalo podobat chorvatským letoviskům – ovšem bez moře. Když se vymotáte z prašné pouště centrálního parkoviště, ocitnete se uprostřed babylonského chaosu tvořeného penzisty, invalidními vozíky, autokary, jeptiškami na bicyklech a armádou taxikářů a mariánských sošek. Všichni se sunou buď ke kostelu svatého Jakuba připomínajícímu střízlivou elegancí rekonstruovanou faru kdesi ve vídeňské dělnické čtvrti, nebo na místo zjevení. Kdo nemůže jít sám, toho tlačí.
Svatá dopravní zácpa nepřestala ani za jugoslávských válek v 90. letech. Z této doby má Medžugorje ovšem ve skříni docela jiné kostlivce. V červenci 1992 se město stalo centrem etnických čistek, které vedly mimo jiné i k devastaci srbského ortodoxního kláštera Žitomisliči.
Od roku 1993 zřídili místní chorvatští válečníci nedaleko Medžugorje internační tábor, kde docházelo k mučení a vraždám muslimských a srbských zajatců. Na pozemku patřícím františkánům se zase testovaly granátomety. Bosenská válka byla také ideální zástěrkou pro interní vypořádání účtů: biskupa Periče, který se netajil svou skepsí ohledně zjevení, v roce 1995 unesli a ztloukli chorvatští partyzáni. Na svobodu se dostal až díky intervenci Spojených národů a mostarského starosty. Zlí jazykové mluví o bojích o výnosy z poutní turistiky, při nichž prý došlo i na zbraně.
Násilí má ale v regionu daleko delší tradici. V roce 1941 došlo v bezprostředním okolí k masakru 559 srbských civilistů, kterého se dopustili ustašovci – příslušníci fašistických chorvatských milicí. Komunistická Jugoslávie nechala masový hrob s mrtvolami zakrýt betonovou deskou. Teprve v roce 1989 byly ostatky těl vyzvednuty a pohřbeny v sousední obci. Na seznam svatých se tito mrtví nepropracovali…
Z pohledu moderního výzkumu společenských traumat stojí však možná právě všichni tito mrtví u zrodu mariánských mírových poselství, s jejichž pomocí se tento region zmítaný násilím snaží vyrovnat se svojí minulostí. Medžugorje je tak spíš případem pro teoretiky kultury než pro teology a parapsychology. Je to vzorový příklad síly vyprávění a nakažlivosti příběhu, který vede až k náboženskému uvěření.
Přesto by bylo záhodno, aby poselství míru prodchlo celý tento kraj – až už přichází odkudkoli. Návštěva v blízkém Mostaru ukazuje, jak je to těžké: nepřátelství mezi radikálními Chorvaty a Muslimy je tu zažrané příliš hluboko pod kůží. Historický most sice už zase stojí, ale ve městě sázejí už zase spíš na segregaci než koexistenci. Tady se vyprávějí úplně jiné, nacionalistické pohádky a ty soužití nenapomáhají. A věří jim podle všeho víc lidí než zjevením v Medžugorji.