Tradičně nervózně pulzující Budapešť je v těchto týdnech pestřejší o nejrůznější demonstrace. Když zalistujete dubnovými novinami, najdete v nich mapky Budapešti a v nich červenou, zelenou a dalšími barvami vyznačená místa a časy ohlášených demonstrací. Množí se nejen protesty odborů proti úsporným opatřením vlády, ale i protesty motivované politicky. Právě v těchto dnech vrcholí v ulicích vlna nespokojenosti vyvolaná přípravou nové maďarské ústavy. Na demonstracích postávají celkem v tichosti lidé, kteří mají obavy o současný vývoj maďarské demokracie a o dodržování lidských práv v zemi. Jde o tichá a nenásilná protestní shromáždění, násilí je tu ale přítomno i tak – v projevech řečníků, kteří vyjmenovávají, co se v zemi v poslední době děje: jeden mladík čte jména lidí, mezi nimi i dětí, které zemřely na následek žhářských a jiných ozbrojených útoků.
Tu hodinku dvě vydržíme i v tomto aprílovém počasí, panuje obecná shoda. V ulicích dnešní Budapešti to zatím nijak nevře, nicméně není těžké rozpoznat, že to, co pro někoho znamená vytouženou budoucnost, pro jiného představuje hrůzný sen, a že se tyto dvě vize již delší dobu vzájemně zcela míjejí.
Například skupina, která se pojmenovala Za lepší budoucnost, má ve svém programu zastrašování cikánských rodin formou výstražných pochodů vesnicemi a ulicemi, v nichž bydlí větší počet cikánských rodin. Proti pořádkovým akcím takových paramilitárních skupin se vláda snaží něco dělat. Otázkou pro obyčejného člověka zůstává, co je možné činit ve chvíli, kdy se nedaří postavit maďarské hospodářství rázně na nohy a čím dál více rodin se propadá do chudoby nebo z ní má strach. A pád ze sociálního žebříčku o stupnů níže a níže není noční můrou jen lidí z předměstí.
Ale neprotestují jen lidé nepřející současné vládě. Protestují i občané považující se za národně konzervativní, kteří jsou se současnou vládou spokojeni. Například Svaz čtenářských kroužků se opakovaně bouří – a jeho protest se dostal již v jednom čtení i do Evropského parlamentu – proti přejmenování hlavní stanice maďarského rozhlasového vysílání. První rozhlasová stanice byla totiž nedávno násilně přejmenována z Kossuth Rádió (Rádio Kossuth) na nevlastenecky znějící MR1 Kossuth. Protože v médiích se povětšinou vyskytují nevlastenecké, ba i cizorodé živly.
Takže stejně jako v březnové reportáži i tentokrát musím logicky skončit zase u česneku: náměstí Hrdinů je plné mládeže v černých uniformách třímající v rukou prapory s rudými vlajkami se znakem černého česneku v bílém poli. Přišel čas, abychom to konečně vyslovili: cizí ovoce a zelenina konečně odhaleny! Cítíme nad svými hlavami, jak západní cibule a východní pažitka konspirují komplot světových rozměrů! V obchodech se roztahuje nenárodní koření, kari a oregano! Každodenní život je zamořen upíry, kteří jsou podporováni západními cibulemi!
Spěchající kolemjdoucí nevidí, neslyší, nebo pohoršlivě mhouří oči, na podobné pochody si už konečně pomalu zvykli. Ale kdo má čas na to, aby si lépe všiml, že jde o recesi, možná se k demonstraci nakonec i připojí. Performance Maďarské česnekové fronty, která byla inspirována Jablečným hnutím v německém Lipsku, paroduje projevy násilí a nenávisti maďarských gard, které se ještě před nedávnem promenovaly na stejném místě.
Jsem rád, že si zvolili právě česnek. Na ten zcela vlastenecky sázím i já.