Potřebujeme: 30 cm stuhy v národních barvách 2 cm široké, zelenou nit, jehlu, zavírací špendlík. Stužku rozstřihneme na dvě menší, jednu část sešijeme k sobě oběma konci. U zeleného kraje ji pak prošijeme dlouhými stehy a stáhnutím nitě vytvoříme kulatou kokardu, nití upevníme. Druhou část stužky přeložíme napůl a přišijeme zezadu na kokardu. Pozor, aby byly barvy ve správném pořadí. Když máme kokardu při šití v ruce, červená přijde nalevo, až ji přišpendlíme, bude červená na pravé straně. Hotovou kokardu připevníme na kabát zavíracím špendlíkem.
Webová stránka www.tyukanyo.hu (v překladu slepička) je spolehlivým pramenem: najdete tam tipy na zhotovení velikonoční kraslice i na výrobu kokardy přikrášlené červenobílými arpádovskými pruhy. Teď v březnu je ale kokarda k dostání v každé maďarské trafice. Neboť je třeba připravit se na jarní státní svátek, 15. března, výročí revoluce 1848. S kokardou vyrazí ráno do ulic všichni školáci, na domech se zatřepotají vlajky, bude příležitost k besídkám a páni ředitelé i páni primátoři měst se zase vytáhnou se svými slavnostními projevy.
Přestože byla maďarská revoluce 1848 po roce a půl poražena, zajistila Maďarům v 19. století mezinárodní slávu. Jeden z mála skvělých momentů naší historie, k němuž se od té doby přihlásily všechny vlády a režimy. Takový exponent této revoluce, jakým byl romantický básník Sándor Petőfi, který proslavil maďarské básnictví i díky své romantické smrti byl respektován za každého režimu, jednou jako národní bard, podruhé jako smělý revolucionář a člověk z lidu. Takže když ve svém deníku napsal, že zatímco v horečce skládal svou slavnou Píseň národa, jeho krásná žena Julie si šila speciální šátek z trikolory, nelze proti tomu nic mít, ba slouží to jako příklad maďarským amazonkám, aby napodobily její nadšení. A nevadí, že se rok nato, když šila trikoloru na Petőfiho hrob, spletla a barvy sešila obráceně. Až do rakouskouherského vyrovnání 1867 byla trikolora zakázána, o to více pak na konci století zase vystavována. Za socialismu byla národní trikolora vítána na jaře a zakázána na podzim, kdy by mohla připomínat revoluci z roku 1956.
Osobně mám Petőfiho rád, jeho báseň psanou pro Laciho Aranye, syna jeho přítele a básníka, si říkáme s dětmi doma ve chvílích pohody a dětskou říkanku Slepička (Túkanyó) znají moje malé děti nazpaměť. Vzpomínám, s jakou vervou a chutí se nejstarší syn učil na gymnáziu nazpaměť Petőfiho Bohatýra Jánose.
Trikoloru ale děkuji, z té mi dobře není. Je mi úzko z toho, že bych se měl cítit správným Maďarem jen na základě nějakého 160 let starého revolučního symbolu. A extremisti z Jobbiku mě budou poučovat, abych si kokardu připevnil ve správném pořadí barev, neboť prý znamenají červená sílu, bílá věrnost a zelená naději. Trikolora je odvozená od té francouzské a tam se mluví o rovnosti, svobodě a bratrství. Každý si asi prostě děláme naděje na něco jiného. Petőfi a jeho druzi například požadovali také svobodu tisku. Ale protivládní demonstrace za zrušení mediálního zákona, která se na letošního 15. března chystá, se obejde nejspíš bez té národní kokardy. Doufám, že to nebude záminka k tomu, aby ti s kokardou tvrdili, že demonstranti nejsou Maďaři a nemají v Maďarsku co dělat.
Docela rád bych se na ulici cítil zcela normálně. Ta kokarda mě už dopředu frustruje: připnu si ji, a budu se cítit jako šašek. Nepřipnu si ji, a bude z toho šlamastyka. Takový humbuk kvůli jedné stužce. Zelená nit, jehla, zapínací špendlík. Já snad příští středu raději nebudu vycházet! Nebo si připnu na kabát něco bez významu nebo něco komického. Třeba česnek. Kéž mě ochrání od politiků pijících mi krev. Jestli se to ovšem do té doby nestane náhodou také nějakým politickým symbolem.