Znáte labskaus? Je to tradiční námořnické jídlo, které se jí na sever od Hamburku: kaše z hovězího masa, červené řepy, kyselých okurek, cibule, matesů a brambor se připravuje tak, že se všechno povaří v jednom hrnci a pak se to prožene mlýnkem na maso. Odpůrci ji pro její odpudivé vzezčení srovnávají se zvratky, kdo ale její chuti přivykl, nedá na ni dopustit.
Také globalizaci vidí její odpůrci jako jakousi kaši z ryb a masa, zatímco její příznivci v ní spatřují spíš elegantní švédský stůl, kde si každý vezme, nač má chuť – třeba suši s knedlíkem a k tomu trochu dálu, tradičního indického pokrmu z čočky.
Lederhosen a sárí
Ve střední Evropě se v těchto dnech odehrává nebývalý německo-rakouský televizní experiment okořeněný Indií. Jmenuje se Bollywood lässt Alpen glühen (což by se dalo poeticky přeložit jako Když Alpy zahoří Bollywoodem) a je to nejnovější dílko německé komerční stanice SAT1.
Zápletka je jednoduchá: atraktivní vídeňská producentka Franzi má za úkol najít pár romantických lokací v Alpách pro jednu indickou produkční společnost. Napadne ji Sankt Maria, zapadlá vesnička, z níž svého času sama odešla. Bývalí vesničtí sousedé jí útěk před domovským lejnem samozřejmě nemohou zapomenout, všechno ale spraví laskavost a hlavně finanční štědrost indického filmového týmu. Brzo už tančí lederhosen a sárí družně v jednom kruhu.
Indové přinesou do hor peníze, smyslnost a chuť do života; dokonce i Franziin zasmušilý otec ještě jednou zažije lásku – s čipernou indickou vdovou. Pobyt v rodné vsi ale svědčí i samotné Franzi a nad vším se vznáší nekonečná moudrost bollywoodské hvězdy Amita: “Domov není vždycky pěkný, ale nosíme si ho ve svém srdci,” říká.
Sankt Maria není jen potenciální globální vesnicí – uvidí se v ní i rakouské a německé publikum. Sice tu žijí praví rakouští vesničtí křupani, ale třeba také východoněmecký kuchař. Právě ten pěkně rezonuje se skutečností, protože tyrolští hoteliéři, kteří jsou už z povahy své práce naprosto nešovinističtí, přišli před několika lety na to, že kuchaři z východního Německa je nevyjdou dráž než Turci, a kromě toho umůjí líp německy.
Nadšení se neubránil dokonce ani televizní kritik Rainer Tittelbach otupený pětadvaceti lety recenzování: Ohromně zábavný film. Divák ovšem musí splňovat několik podmínek: mít slabost pro kýč a rámus, oslavy a popkulturu, kroje, bavorské lidové tanečky a Schwarzeneggerovu domovinu.
Učený Středoevropan se chytá za hlavu. Jenže: neříká nám tahle pestrá družba národů mezi horskými štíty přece jen něco? Jsou to jen velké oči humanisticky zaměřených filmových tvůrců? Nebo díky tomuhle snímku jen víc vynikne xenofobní povaha našich roztomilých středoevropských vesniček?
Zatančit, zazpívat a zpátky domů
Vzpomínám si na nadávky, kterými moji spoluobčané častovali africké azylanty, kteří na dolnorakouském venkově roznášeli reklamní letáky. Nebo na heslo Děti místo Indě (Kinder statt Inder), volební slogan německého konzervativce Jürgena Rüttgerse z roku 2000, kdy se proslechlo, že Německo hodlá ulehčit získávání pracovních povolení indickým odborníkům na IT. (Pozn. pod čarou: do minulého roku působil jako ministerský předseda Severního Porýní – Vestfálska.) Zkrátka – dokud jsou Indové hezky barevní a bohatí, rozjasňují horské louky, tancují a zpívají a pak zas odjedou domů, je na vsi všechno v pořádku.
Měl bych tu hned pár nápadů na další filmy. Co takhle: brazilský plastický chirurg si otevře ordinaci v Moravských Budějovicích a do okresního města vnese nový život? Nebo: egyptští studenti přijedou do Prahy, aby se přiučili, jak se dělá sametová revoluce, a zamilují se do blonďatých domorodek? A propos: 30. dubna 2011 skončí poslední překážky pro zaměstnávání Čechů, Slováků, Maďarů, Slovinců, Poláků, Pobalčanů, Rumunů a Bulharů na rakouském a německém pracovním trhu. Navždy? A jestlipak i z toho ukuchtí SAT1 pestrobarevnou mýdlovou operu? Ať už to dopadne jakkoli, kdo si pospíší a má doma satelitní televizi, může se na bollywoodsko-rakousko-německou filmovou kaši ještě podívat, opakují ji 12. února ve 13.35. Samozřejmě bez podtitulků.