Zatím nikdo nespočítal, kolik Poláků bydlí v bytech po Židech. Nikdo se nezeptal, jak se jim žije mezi stíny zavražděných. Obyvatelé Vratislavi či Štětína se prý občas cítí nesví, protože bydlí v domech po Němcích. Jen zřídka z toho však mají výčitky svědomí – nakonec Němci si za to mohli sami, ne? Co si ale mají počít lidé, kteří obývají domy po Židech, čili obyvatelé prakticky všech měst ve středním a východním Polsku? Jak uvěřit, že na tom není nic špatného?
Nejjednodušší je dát to za vinu Židům, ostatně po ruce je celý arzenál antisemitských předsudků. A kdyby to nestačilo, popřít holokaust.
To je důvod, proč na otázku ‘Myslíte si, že židovský národ trpěl za války stejně jako polský národ, více, či méně?’ v roce 1993 většina (53 procent) z tisíce dotázaných Poláků odpověděla, že stejně nebo méně. Ukázalo se, že půl století po válce nevidí většina Poláků žádný rozdíl mezi osudem svých krajanů (samozřejmé dramatickým – padly tři miliony Poláků) a systematickým vyhlazováním Židů.
Můžete si to zkusit vysvětlit jako neznalost – a dalo by se tomu možná i uvěřit… kdyby se anketa konala mezi obyvateli Pernambuka. Jenže my žijeme v zemi, o niž se s námi Židé dělili více než tisíc let, v zemi, v jejímž hlavním městě žilo ještě za našich prarodičů nejvíc Židů po New Yorku, v zemi, která se během poslední světové války stala hrobem většiny evropských Židů. Nedá se tu tedy hovořit o neznalosti, ale o zámůrném zamlčování fakt – jak si všiml v Polsku zatím nepříliš známý profesor Princetonské univerzity Jan Tomasz Gross. A rozhodl se, že toto mlčení je třeba skončit.
Jeho kniha Sousedé, výpověď o vyvraždění židovských obyvatel městečka Jedwabne v červenci 1941, jehož se dopustili Poláci, měla v roce 2000 tak malý náklad, že když si jí všimla Gazeta Wyborcza a vyvolala celonárodní debatu o spoluzodpovědnosti Poláků za holokaust, nebyla několik týdnů nikde k dostání. Také Grossova nejnovější kniha Zlaté žně už vyvolala rozruch – a to vyjde teprve v březnu. Autor v ní popisuje hony na židovské uprchlíky z ghett, které pořádali v letech 1942 a 1943 polští muži. Píše o venkovanech, kteří po válce překopávali hlínu ve vyhlazovacím táboře Treblinka a hledali v ní cennosti a zlaté zuby po 900 tisících Židech, kteří tam byly zavražděni. A ve městech se lidé nechovali o nic lépe – z desítek svědectví z období okupace, mj. ze zpráv Zemské armády (Armia Krajowa), vyplývá, že udávání Židů byl tak rozšířený mor, že zařal ohrožovat i polskou konspiraci (stalo se například, že vyděrači vydávali Němcům Židy, načež se zjistilo, že jde o vojáky Zemské armády). A co víc, společnost udavače jednoznačně neodsoudila.
Souhlas s takovým jednáním se obvykle považuje za antisemitismus. Ve skutečnosti sloužily antisemitské stereotypy spíš k ospravedlnění tohoto souhlasu. Jeho pravým děvodem však bylo přesvěděení rozšířené mezi obyvatelstvem okupovaného Polska, že vyhlazení Židů se Polákům v podstatě vyplatí. Tak to viděli chudí venkované i městská inteligence, odbojáři i obyčejní zloději. Samozřejmě ne všichni. Problém je v tom, že lidí, kteří smýšleli jinak, jednali podle svého přesvědčení a Židům pomáhali, bylo málo.
Ano, za pomoc Židům hrozil trest smrti. Stejně jako za pomoc partyzánům, nelegální porážku dobytka nebo za poslech rozhlasu. Kdyby si Poláci dělali hlavu s těmito zákazy, bylo by polských partyzánů stejnů jako těch českých a Varšavané tzv. árijského typu by byli o hladu stejně jako ti uvěznění v ghettu.
Z nějakých důvodů ale většina Poláků důsledně dodržovala jen jeden z hitlerovských předpisů – zákaz pomoci Židům. Proč? Dobře si pamatuji větu, kterou rád říkával dědeček mého přítele z dětství: “Dobře, že Hitler to židovské plémě zničil.”