Zomrel Jiří Dientbier (1937 – 2011), prvý československý ponovembrovým minister zahraničných vecí.
Jiří Dienstbier. Foto: Česká televize
Jiří Dienstbier už nežije. Poznal jsem ho v roce 1978 na Sněžce. Byla to v pořadí druhá schůzka lidí z Charty 77 s lidmi z Výboru na obranu dělníků (KOR). Mezi našimi přáteli z Československa se tam – kromě Václava Havla – objevil i Jiří Dienstbier, signatář Charty, známý novinář a komentátor mezinárodní politiky. Okamžitě jsme se spřátelili. Přátelství trvalo třicet dva let.
Jiří Dienstbier patřil k těm rebelujícím komunistům, kteří od fascinace vizí spravedlivého světa společně dozráli do otevřeného protestu vůči komunistické diktatuře. Jiří už od roku 1956 – tehdy ještě člen komunistické strany – podporoval reformní proudy ve straně. Během pražského jara se stal jedním z reprezentantů radikálního křídla v demokratickém hnutí. Po sovětské intervenci vytrval v důsledné opozici, za což zaplatil dlouhými léty diskriminace, represe a vězení. V devětaosmdesátém roce, vlastně hned po sametové revoluci, se stal ministrem zahraničí demokratického Československa.
Při slavnostní večeři Jiří Dienstbier v přípitku řekl, že jsme tu ‘sametovou revoluci udělat museli, protože už nás nebavilo drápat se do hor vždycky, když jsme se chtěli potkat s polskými přáteli.’
Vzpomínám si na jeho první návštěvu Varšavy na přelomu devětaosmdesátého a devadesátého roku. Vítali jsme ho na letišti společně s Jankem Lityńským a Zbyszkem Janasem. Jaká to byla radost! Včera ještě kriminálníci, a teď jsme se mohli setkat jako svobodní lidé, kteří přiložili ruku ke zničení diktatury. Při slavnostní večeři, kterou na Dienstbierovu počest pořádal jeho polský resortní kolega Krzysztof Skubiszewski, náš přítel v přípitku řekl, že jsme tu naši sametovou revoluci udělat museli, protože už nás nebavilo drápat se do hor vždycky, když jsme se chtěli potkat s Jackem Kuroněm a dalšími polskými přáteli. To bylo pro Jirku typické: inteligentní, vtipné, plné sebeironie. Celý on.
Když nikdo nevěřil v happy end v posledních dvaceti letech byl výraznou postavou české i evropské politiky. Hrál děležitou roli během válek na Balkáně. Byl také jednou z ikon tradic Charty 77. Vídal jsem ho v těch letech docela často, v Praze i ve Varšavě, ve Španělsku i v Kalifornii. A na mnoha dalších místech. Moudrý a odvážný politik, chytrý a erudovaný nonkonformista, který požíval úcty i autority, jakkoliv s ní jen málokdy vítězil v parlamentních volbách. Samozřejmě měl blíž k Václavu Havlovi než k Václavu Klausovi. Bylo v něm totiž hodně idealismu tak typického pro lidi, kteří se do demokratické opozice zapojili ještě v dobách, kdy nikdo nevěřil na happy end.
Jiří Dienstbier proslul jako milovník dobré kuchyně a vybraného pití; známé byly i jeho úspěchy u žen. Kdysi jsem se ho ptal: “Jirko, jak to, že ty, ctitel dobrého jídla a miláček krásných žen, ses vrhnul do disidentského dobrodružství? Z toho přece koukalo vězení a ve vězení není ani dobrá strava, ani hezké ženy.” Odpověděl, že z lenosti. “To je, Adame, jednoduché. Sloužit Brežněvovi a Husákovi by znamenalo naučit se dobře lhát, podvádět a intrikovat. A to by vyžadovalo moc velkou námahu. Já jsem od přírody lenoch.”
Sbohem, Jirko. Všichni přátelé ti děkují za tu tvou lenost.